Koupil jsem si parfém od nacisty

Je vina kolektivní a vina individuální. Posuzování těchto dvou vin se liší případ od případu a je na každém z nás, kterou si k tomu posuzování vybereme.

Když si po revoluci v našem městě otevřel vinotéku jeden bývalý vysoce postavený komunistický papaláš, věděl jsem, že tam pro víno nikdy v životě nepáchnu. Prostě ze zásady. Nedovedl jsem si představit, že bych podporoval nějakého hajzla.

V jiné souvislosti mne pak napadlo, jak se asi po válce zachovali  ti šťastní přeživší z koncentráků, když se vrátili domů, do svého města, do své ulice.  A v tom pekařství na rohu, které kdysi patřilo nějakému Goldmaierovi, dnes peče chleba pekař, který poctivě zvedal ruku a řval "Sláva vítězství". Možná ten člověk odpustil a možná taky ne a chodil si pro housky o blok dál.

Existuje mnoho lidí, kteří se zapletli. Někteří víc, někteří míň. Pro některé to zapletení znamenalo jen profit, pro jiné jedinou možnost jak dělat svoji práci. Milovanou práci. A kdo svoji práci miluje, dělá ji většinou dobře. A když ji dělá dobře, čas obrousí hrany a zůstane jenom značka-marka. A lidé ji mají rádi.

Koho ze zákazníků luxusního salónu zajímá, že Ferdinand Porche byl příslušníkem SS a vlastnil Totenkopfring?. A co Adi a Rudolf Dasslerovi? Kolika lidem vadí, když ve svých adidaskách nebo pumách vlastně podporují nadšené příslušníky NSDAP?   A co já, když jsem si koupil lahvičku s označením Hugo Boss. Vždyť ten starý Hugo byl nacista jako prase a šil pro SS uniformy. Přemýšlím, jak velký jsem pokrytec, na jednu stranu mi nevadí jaké  kořeny má značka mého parfému a na druhou odmítám víno od komunistického aparátníka. Mohl bych napsat, že je to tím, že jsem zažil jinou okupaci než tu německou a třeba, že čas ještě neobrousil hrany. Ale je to bohužel jinak. Ten zatracený Hugo Boss moc hezky voní mé partnerce.