Některé nápady politiků jsou tak podivné, že by si je nevymyslel ani ten nejlepší tvůrce černých komedií.
V jedné nejmenované obci na jihu Moravy se rozhodli postavit smuteční síň. Vybudovat dům smutku není jako postavit na černo garáž. Chce to "plány" a hlavně dostatek financí. Když se pak dílo podaří, je z toho velká sláva a někteří si dokonce představují, jak krásný budou mít v tom baráku pohřeb. Všichni se těšili na první rozloučení s nebožtíkem v novém. Těžko říci, zda za to mohlo počasí nebo dobrý ročník, ale možná se pan smrtka tehdy zase jen "zakecal". Prostě již třetí měsíc nikdo nezemřel a smuteční síň zahálela. Vedení obce tedy začalo řešit, jak by bylo možné prostory využít jinak. Vystoupení smyčcového kvartetu vcelku odpovídalo pietnímu charakteru objektu, návštěva byla vskutku tragická. Obyvatelstvo odchované verbuňkem a zpěvy u cimbálu, nemělo pro filharmoniky pochopení. A druhý pokus ztroskotal úplně. Argument: "Když mohou být svatby v kostele, proč by nemohly být v naší nové, pěkné smuteční síni," by možná nadchl Ozzyho Osbournea, ale začínat společný život zrovna zde, se nezdál potenciálním novomanželům tím pravým ořechovým.
S posledním nápadem a typickým moravským humorem přišla jedna místní obyvatelka. Po těch neúspěšných pokusech vybídla starostu, aby si ve smuteční síni uspořádali svůj tradiční ples myslivci. V tombole přece vždycky mívají divoké prase a chladicí boxy se budou hodit.
Nebylo to třeba, všechno se v krátkém čase dostalo do normálu a smuteční síň začala sloužit jen svému účelu.
