Jak udělat z člověka pomatence

Stačí dát dohromady pár známých herců, natočit lidový film a vykreslit v něm dotyčného, jako úplného debila. 

Ale ono to platí i obráceně. Zločinec a vrah může být ve filmu prezentován jako největší štěstí, které nás kdy mohlo potkat. 

Historie byla nesčetněkrát  záměrně přebarvena k dosažení určitých cílů. Ať už nacionálních nebo politických. Stačí vzpomenout například na Václava Hanku. Když  jde o historickou komedii, tak se to tak vážně nebere, ale v jednom případě není od věci si připomenout několik skutečných faktů.

Tím případem je film Císařův pekař- Pekařův císař. Tato filmová fikce bývá lidmi přijímána jako historický fakt, který pak přebírají bez přemýšlení další a další generace. Nedá mi to, abych některé věci neuvedl na pravou míru. 

Nechci řešit výkony herců ani to, že je tento film poplatný době, kdy se mělo " tančit všude" a "měli jsme, co jsme chtěli", jen mi poněkud vadí, že k tomu agitačnímu výkřiku posloužil český král mimo realitu.

Postava Rudolfa II. je rozporuplná a snad právě proto je v Brdečkově filmu líčen jako poloviční blázen, kterého zajímá jen výroba zlata a elixíru mládí.  A i díky tomuto dílku je tak většinou lidí chápán.

Renesance byla dobou rozkvětu, který se týkal všech společenských odvětví od umění po vědu. Umělecká tvorba ve své kvalitě dosahovala vrcholu a hledali se také nové cesty k pochopení zákonů přírody i vesmíru,  Z dnešního pohledu se některé z nich zdají být úsměvné nebo i šílené, ale bylo to 16. století,  tím vším byl obklopen i Rudolf, a tak je na něho třeba pohlížet.

Tak tedy několik faktů obhajoby:

Rudolf II. přesunul střed Svaté říše římské do Prahy. Jednoznačně ji považoval za významné geopolitické i mystické místo a ideově tak navázal na císaře Karla IV., který viděl  Prahu, jako  Nový Jeruzalém.

Rudolf II. rozšířil Pražský hrad o nejhonosnější prostory. Nechal vybudovat Španělský sál a Rudolfovu galerii.

Rudolf II. byl jeden z nejvíce tolerantních vládců tehdejší doby, co se týká víry. Snažil se utlumit vliv jezuitů a odolával i zavedení protireformačních opatření přicházejících z Říma.

Byl zapáleným milovníkem věd a umění. Jeho touha po vědění spojená s mecenášstvím přivedla do Prahy řadu významných vědců a umělců. Z malířů Bartolomeo Spranger, Guiseppe Arcimboldo sochaři Adrian de Vries a Alessandro Abondio, astronomové a zároveň také astrologové Tycho Brahe a Johannes Kepler, lékař a astronom Tadeáš Hájek z Hájku, lékař a anatom Jan Jesenius,  matematik a mystik John Dee a o přízeň se ucházel i filozof Giordano Bruno.

Rudolf II. byl bohužel více intelektuál než politik a svým tolerantním přístupem k náboženství i politickým odpůrcům se stal dobrým terčem pro intriky nepřátel. V roce 1611 se na nátlak svého bratra Matyáše vzdává koruny a v roce 1612 umírá. 

Obraz císaře, který přináší výše uvedený film je tedy poněkud zavádějící a dalo by se říci  i neomalený. Už jenom proto, že mimo Karla IV., tak Prahu miloval právě jenom Rudolf II. Myslete prosím na to, až zase pana Wericha v tomto filmu uvidíte. On si to ten Ruda, i když Rakušák, přece jenom trochu zaslouží.