Boží muka, šibenice a kostra obryně

V Dolním Rakousku se nemluví školní němčinou, nemají tady extra krasavice a ani levné pivo. Mají tady ale místa, která běžně neuvidíte.

Dnes šlapu do  Althöfleinu. Na každém rozcestí Boží muka nebo kříž. Měly štěstí, že stály na této straně hranice, protože u nás je soudruzi považovali za orientační body diverzantů a špionů a tím byl jejich osud zpečetěn. Tady stále děkuje Herr Lang za svoji záchranu nebo se vzpomíná na paní Theresii Lindmaier, kterou zabil blesk, když šla z pole a nesla v ruce motyku. Potkávám ale také sloupy větrných elektráren. Trčí do krajiny v národních barvách a v dnešním slunečném dnu mi připadají tak nějak hollywoodsky.

Althöflein je malá vesnička, která leží hned vedle městyse s názvem Großkrut, a protože ten je od místa mého zájmu jen coby kamenem dohodil, neodpustím si zde uvést dvě zajímavosti.

Kdysi se Großkrut  jmenoval Böhmischkrut  (České kruty). Po rozpadu Rakouska-Uherska ale nastal drobný problém. Rakouští pošťáci si totiž mysleli, že všechno co je Böhmisch patří do Československa a  se zásilkami tak i zacházeli. Než se pak balík nebo dopis dostal zpět do Österreich k adresátovi , trvalo to týdny. Většinou ale nedorazil vůbec. A tak v roce 1922 padlo rozhodnutí přejmenovat Böhmischkrut na  Großkrut a bylo po problému.

Místní raritou je torzo šibenice, stojící u silnice k  hranicím. Zachoval se z ní  pouze  jeden z dvojice sloupů, mezi nimiž byl umístěn trám, na který se uvazovala smrtící smyčka. Poslední poprava se na tomto místě konala 8. listopadu 1742 na Michaelu Pokorném, který zabil pro12 zlatých svého mistra, místního koláře Georga Preiera. Ještě ten den byl ale dopaden a následně v Böhmischkrutu odsouzen k trestu smrti. Při cestě na popraviště mu pak byla navíc u domu zavražděného rozžhavenými kleštěmi štípána hruď.  Věřím, že si to místní tehdy docela užívali.

Ale nechejme Böhmischkrut Großkrutem a konečně se věnujme  Althöfleinu. Místní silnice nás zavede k malé kruhové vyvýšenině s věncem vinných sklepů a kostelíkem na vrcholu. Jmenuje se Kapellenberg.  Vyvýšeninu kdysi částečně navršili Keltové a sloužila  jako pohřebiště. Především ale, jako místo magických rituálů. O prastarém pohřebišti svědčí zpráva z roku 1613, ve které si katolický farář Georg Schwarz stěžuje, že jsou opakovaně při pohřbech farníků kolem kaple nalézány pozůstatky pohanů a požaduje vyčištění okolí. Když byl hřbitov zrušen, byly ostatky přeneseny na hřbitov v tehdejším Böhmischkrutu. Jakým způsobem a kde byly pohřbeny, se už nepíše.

Před tím, než byl na vyvýšenině postaven kostelík svatého Jiří, stávala na stejném místě strážní věž. Když se blížil nepřítel, zapálila posádka oheň a dala tak signál viditelný desítky kilometrů.  Věž byla silně opevněna a celý vrcholek byl navíc obehnán vodním příkopem. Později byla věž přestavěna na gotický kostelík a ještě později přibyla zvonice.

Pod základy stavby se ale nachází něco, co nedává archeologům do dnešního dne spát. Jsou to takzvané "Zemní stáje" (Erdstall). S koňmi ani dobytkem  nemají tyto prostory ale nic společného. Jsou většinou tak nízké, že se do nich stěží vejde člověk, natož pak kůň.  Jedná se o labyrint chodeb a tunelů ve dvou patrech, vzájemně propojených. Chodby jsou dlouhé několik stovek metrů a najdete tam místa, kde se dá prolézat jenom po břiše.  O jejich stáří a původním účelu se vedou dlouhé debaty, ale jedno je dnes jisté, jsou zde největší "Zemní stáje" ve střední Evropě.

Čím jsou ale tyto prostory vlastně výjimečné. Především tím, že byly vybudovány pouze k náboženským či mystickým účelů a až v pozdějších dobách sloužily většinou jen jako úkryt. Nikdy se v nich nebydlelo ani se v nich nepobývalo delší dobu. Nebyly v nich nalezeny žádné předměty, jako střepy nádob, kosti a podobně

K čemu tedy tyto lochy konkrétně sloužily. První patro, které se nachází asi tři metry pod vrcholem pahorku,  částečně rozkutali místní vinaři a využili je k zřízení svých sklepů a preshauzů. Staré chodby byly jen prodlouženy a rozšířeny. Ze sklepů se ale dalo přes dobře zamaskované vstupy dostat do neporušeného labyrintu malých místnůstek a chodeb, který byl nadále využíván v době nebezpečí. Naposledy v dubnu 1945, kdy se zde před opilými Rusy schovala ženská část Althöfleinu. K tomuto účelu sloužily chodby pochopitelně za každého vpádu. Ať už přišli Turci nebo Kuruci, obyvatelé zde ukrývali nejen své manželky a dcery, ale jistě i svůj skrovný majetek a potraviny. Rozhodně ale nesloužily k trvalému pobytu. Nikde se nenašlo nic, co by dokazovalo, že se zde vařilo nebo jen rozdělával oheň. Chlad a nedostatečné větrání, by lidem jistě vadilo a dlouho by zde tedy nevydrželi. Tyto prostory mohly být vybudovány jako pomyslná obydlí duší mrtvých, mohly sloužit k náboženským rituálům, když nastával počátek přechodu ke křesťanství, ale mohly být také nástrojem k léčbě a uzdravování. Ať už je to jakkoliv, procházka jimi působí velmi emočně.

Dnes už nejsou prostory pod Kapellenbergem běžně přístupné tak jako dříve. O tom, že byly cílem různých pátračů, dobrodruhů, vojáků, zlodějů i zvědavých lidí a dětí svědčí nápisy na stěnách chodeb. Některé pochází z nedávné doby, některé jsou ale i velmi staré.

Jedna z legend, která se zde také traduje, hovoří o jakési zkoušce odvahy, kdy mladí mužové museli projít  několik stovek dlouhými chodbami,  až vylezli  ve studni místního statku. Statek již ale neexistuje a většina chodeb z Kapellenbergu je zasypaných.

 Co ale legendou není,  je nález, který učinil ve svém vinném sklepě místní vinař K. Schultz. Při rozšiřování sklepa objevil v jednom z tunelů kostru. Nebyl by to až tak  překvapivý objev, kdyby se nejednalo o skelet staré ženy, která zde byla "pohřbena" před 500 až 600 lety ve zvláštní poloze. Ležela na břiše, s rukou přes hlavu. Co je ale nejvíce překvapivé, měřila 210 centimetrů. Strach z lidí, kteří svým zevnějškem nějak vybočují z "normálu", není jen znakem středověku. Tehdy ale i nezvyklá výška mohla znamenat, že byla dotyčná označena za čarodějnici a násilně usmrcena. Poloha kostry tomu nasvědčuje. Mohla se stát ale také obětí války nebo zločinu. To už se dnes nedozvíme.

Celý prostor "Zemních stájí" byl prohlášen za národní kulturní památku a místní vinař, kterého potkávám u jednoho ze sklepů, říká, že by se měly najít finance na statické zajištění kaple, podzemních prostor a hlavně na lepší propagaci této pozoruhodné lokality.

 Jeho žena přikyvuje a  s úsměvem dodává, že nikdo neví, jestli se zase Erdstall nebudou v budoucnu hodit.