Babiš s Kunderou - snesitelná lehkost bytí

Těžko by někdo očekával, že se právě tito dva lidé někdy sejdou a k něčemu to bude. Stalo se a díky za to.

Vztah Milana Kundery k jeho vlasti je zvláštní a s nadsázkou by se dalo  říci, že nepřátelský. Nad otázkou,  proč tomu tak je, můžeme jen polemizovat. Snad jsou to  staré křivdy a spory, které zanechaly neodstranitelná stigmata, snad je to neochota polistopadových vlád nabídnout usmíření. Faktem je, že se již před lety přestal zabývat českou tématikou, nepíše česky a u  jeho nových románů ve francouzštině, odmítá povolit překlad do češtiny. Přijíždí k nám inkognito.

První jiskrou, která pak následně dala vzplanout několika zásadním sporům, byla esej " Český úděl" z roku 1968, kvůli které se dostal do rozepře  s Václavem Havlem. Zatímco Kundera tvrdil, že Pražské jaro smysl mělo, Havel kontroval tím, že reformovat tento režim je nemožné. Z toho, že se oba častovali tituly, jako "skeptický intelektuální světák"- Kundera, nebo "mravně sličný chlapec"-Havel, lze vidět, že se diskuze v přátelském duchu nenesla. Když se pak stal Václav Havel prezidentem, neodpustil si připomínku, že se ukázalo, že Kundera neměl tehdy pravdu. Byla to připomínka zbytečná a vztah Kundery k novému Československu se tím určitě nezlepšil.

V době normalizace zamezili komunisté Kunderovi publikovat a žil z honorářů z překladů jeho knih. V roce 1975 po přímluvě (intervenci)  prezidenta Mitteranda může odjet do Rennes, kde pak začal učit na universitě. Načež v roce 1979 zbavuje komunistický režim Kunderu československého občanství a Francie mu pak po dvou letech uděluje občanství své.

Jak velké muselo být zklamání lidí sdružených kolem Charty 77, když očekávali Kunderovu exilovou podporu, která nepřišla. Kunderu více než disent, zajímala vlastní tvorba. Ale co je rozžhavilo doběla, byl román "Nesnesitelná lehkost bytí". Vyčítali mu, že zcela zkresleně popisuje prostředí československé opozice a snaží se na postavě hlavního hrdiny přesvědčit čtenáře, o její povrchnosti. Byla přetřásána také zpráva, že  Kundera v zahraničí údajně uvádí, jak musel ve své bývalé vlasti neskutečně trpět. Toto všechno vedlo k tomu, že disent Kunderu odsoudil.

Paradoxem je, že tuto knihu odsoudili i komunisté.  Básník, vysoký svazácký funkcionář a stážista na ÚV KSČ  Jaroslav Čejka o ní prohlásil, že je to "kýč třetí generace". Režim i opozice si tentokrát zahrála na stejnou notu.

Po roce 1989 se vztahy nijak nezměnily- Kundera přijíždí do republiky na zapřenou. Vyhýbá se nejen novinářům, ale i svým čtenářů. Situace se ještě více vyhrotila, když v roce 2008 přinesl časopis Respekt zprávu potvrzenou Ústavem pro studiu totalitních režimů, že Kundera v roce 1950 přivedl státní bezpečnost na stopu amerického agenta Dvořáčka, který pak strávil 18 let v pracovním lágru. Kundera se ale od toho distancoval a prohlásil všechno za lež.

Spisovatel Milan Kundera, držitel Řádu čestné legie a mnoha dalších řádů a ocenění je Francouz. Zdá se, že ho Česká republika nějak zvlášť nezajímá. Možná je to z výše uvedených skutečností pochopitelné. A možná také proto, že třicet let od změny režimu  nikdo z vládních špiček neprojevil chuť vrátit Milanovi Kunderovi to, co mu komunisté sebrali. A  i když s tím přišel zrovna Andrej Babiš, jsem za to rád, protože Kunderu si český čtenář zaslouží a doufám, že ho díky tomuto gestu i brzy dostane.