Láska z 1.A

Jmenoval se Walter. Šestiletý blonďák s nezvyklým jménem, sametovýma očima a andělským pohledem. Brzy si ale ve škole vysloužil pověst nepolepšitelného syčáka. Myslel to dobře, ale byl z toho vždycky jenom průšvih. Hned první den, v roli novopečeného prvňáčka a ve slavnostní bílé košili, se ve třídě serval s Jirkou. Nemohli  se dohodnout, kdo z nich bude se mnou sedět v první lavici. Jirka vyhrál.

Waltera chtěl tak strašně moc sedět vedle mě, neboť mě už od školky děsně miloval.

Svou lásku mi projevoval tak, jak to kluci v jeho věku dělají. Kde jen mohl, tam mi uštědřil nějaký štípanec, tu do mě strčil, podrazil mi nohu nebo provedl nějakou jinou všivárnu, aby na sebe upozornil. Jinak to prostě neuměl.

A chtěl se se mnou líbat.

Já zásadně nechtěla.Taková potupa! Přece se nenechám olizovat před zraky rozšklebených kluků, Walterových kamarádíčků naháněčů. Pořádali na mě pravidelné hony po cestě ze školy. Jednou z toho bylo taky natržené ucho. Přilítla jsem ubrečená k mámě do práce, z ucha mi kapala krev a pitomýho Waltera jsem do smrti nechtěla vidět. Máma mě utěšovala a táta si druhý den na Waltera počkal před školou, že ho ohne přes koleno a jednou pro vždycky mu ručně vysvětlí, že mi má dát pokoj. Jenomže Walter udělal na tátu smutné kukuč opuštěného štěněte a pronesl:" Víte, když já ji mám tak rád." Čímž tátu úplně odzbrojil. Zlost ho přešla a výprask se nekonal. Ale Walter musel svatosvatě slíbit, že mi dá pokoj.

Slíbil, ale pokoj mi nedal.

Jednou si na mě počkal před kostelem. Tenkrát jsme chodili odpoledne na faru na náboženství jako nepovinný předmět. Psal se rok 1969. Seděli jsem kolem velikého tmavého stolu na nepohodlných židlích, vybarvovali anděly a jiné svaté a ani nedutali. Neodvážili jsme se. Faráře si nikdo z nás nedovolil čílit. Jen tikot velikánských stojacích hodin rušil posvátné ticho. Walter seděl proti mě jak na jehlách, šklebil se a dělal nemožné grimasy, aby nás rozesmál. Dařilo se mu. Kdosi párkrát vyprsknul smíchy a farář, nemajíc smysl pro humor ve svém svatostánku, neukázněného beránka Waltera vykázal ven. Za chvíli jsme vylítli ven i my ostatní, svobodní jak ptáci a řvoucí jak banda babiánů. Najednou jsem se ocitla uprostřed klubka kluků a Walter si to šinul přímo ke mně. Zase se chtěl líbat. Tentokrát jsem nečekala na spasení. Vší silou jsem do Waltera vrazila, až si překvapeně kecnul na zadek. Tohle nečekal. Kluci se dali do strašlivého řehotu. Taková potupa vyžaduje pomstu, láska neláska. Walter chytnul moji aktovku a vymrštil ji do vzduchu. Ta opsala veliký oblouk a zapadla do obrovské kupy nahrnutého sněhu. Kluci i s Walterem zmizeli a mně nezbylo nic jiného, než se na tu haldu sněhu vyškrábat. Zapadala jsem skoro po pás a Waltera děsně nenáviděla. A tam, nahoře na kupě sněhu, jsem si zpochybnila existenci všemilujícího pána boha a rozhodla se. Už nikdy víc na náboženství nepůjdu! Kdo ví, jak to s tím pánbíčkem vlastně je, když tohle dopustí. Domů jsem došla zmáchaná a s taškou plnou sněhu. S tátou jsme pak sušili její obsah nad kamny. Inkoustové písmo se v písankách rozpilo. Tolik jsem si na sešitech zakládala. Taková katastrofa! Copak tomu řekne souška učitelka, hrozila jsem se. A za všechno  mohl Walter.

Náboženství ve škole brzo zakázali. A mně nikdy nechybělo.

Walterův táta se znovu oženil a Walter tak dostal nejen extra matku, ale i novou sestru Janu a babičku, která bydlela přes plot hned vedle nás. Když Walter neměl kolem sebe kluky ze školy, byla s ním jiná řeč. Dokonce se mi ve slabých chvilkách pohody i líbil. Chodili jsme si hrát  na mámu, tátu a děti do březového hájku u kukuřičného pole. Walter a já jsme byli nejstarší, tudíž automaticky táta s mámou, Jirka a Jana byly naše děti. Ve vysoké trávě mezi břízami jsme si vyšlapali chodby a pokoje našeho domu. Když šly děti spát, leželi jsme Walter a já v ložnici se stěnami z trávy a stropem z březových větví vedle sebe a šeptali si tajnosti.  A Walter se konečně dočkal své vytoužené pusy. Neboť táta a mámou si přeci pusy dávají.

Jednoho dne Walter do školy nepřišel.

Nepřišel ani následující den. Ani potom. Nepřišel už nikdy. V jeho lavici se místo něho jednoho dne objevila kytička bílých kvítků. Na pohřeb šla celá třída. Prý že Walter leží tam vepředu v bílé rakvi obklopené mořem květin, vysvětlili nám. Nic jsme nechápali. Nemohli jsem pochopit, že už ho nikdy neuvidíme. Smrt pro nás byla tenkrát příliš abstraktní.

Prý se stala strašná nehoda, dověděli jsme se později. Walter chtěl vytrestat rodiče, když mu po jednom z mnoha průšvihu zakázali televizi. Vymyslel si strašnou věc. Uvázal švihadlo k patrové posteli ve svém pokojíčku a skočil. K podlaze chyběl jen kousíček. Když ho našli, bylo už pozdě.

Na Waltera mi zbyly dětské vzpomínky a jedna černobílá fotka v šuplíku. Sedím s Jirkou v první lavici, ruce způsobně za zády. Oba záříme jak lampionky. Jak by ne. První den v první třídě. Velká životní událost. V lavici za námi natahuje krk rozesmátý Walter, aby byl na fotce taky vidět, když už nemohl sedět vedle mě. Jak známo, Jirka Waltera ten den přepral.