Jak poznámka o oslovi zapřičinila diskusi o dětských právech

"Koukej, támhle se pase osel," říkám dítku. "Mami, to není osel, to je přeci hříbě," povzdechlo si odevzdaně dítko. "No jo, to jsem si to nějak spletla, to jsem ale hlava hloupá," říkám.

Samozřejmě poznám osla od koně, ale chtěla jsem holku  trochu pozlobit, aby vzadu neusnula. Právě jsme projížděli malebnou krajinou švédského venkova. Po kopcích roztroušená stavení a statky, bíle orámované výběhy s koňmi, pokojně přežvykující kravky na zelených lukách. Prostě idylka, ráj na zemi.

" Jé, támhle jsou taky koně," ukazuji na kopec.

"Kde?" ožilo dítko.

"Támhle přece! Copak je nevidíš? Ale asi to bude nějaká divná rasa."

"Proč?" skočila mně na lep dcera.

"No že jsou tak tlustí."

"Ale to nejsou koně, to jsou krávy. Musíš si ze mě pořád dělat blázny?" nabíralo dítko.

"No tak už toho nechám, promiň."

Jeli jsme dál.

"Tak tady bych chtěla bydlet," vydechla holka zasněně po chvíli ticha.

Právě jsme míjeli menší statek na samotě u lesa. Samozřejmě jak jinak, kolem výběhy pro koně a  maštal. Bez maštale a koní by o chalupu na kopci  nezavadila pohledem. A už vůbec by tam nechtěla bydlet. Jenomže holka je poslední dobou celá blázen do koní. Snad jako většina holek v jejím věku. Na denním pořádku je věčné mudrování o nespravedlnosti světa, jelikož všichni ostatní mají koně, jen ona ne. To vše dokládané vyčítavými pohledy a srdcervoucími vzdechy. Nakonec je z toho špatné rodičovské svědomí. Sic pro dítko leccos udělám, i když mi to je kolikrát proti srsti, ale ke koupi koně mě tedy opravdu neudundá. Jejím největším přáním je přestěhovat se na na venkov, obklopit se stádem koní, tedy stačil by i jeden poník, o kterého by se prý  starala. To známe, první týden by ve stáji snad i spala, od koně by se nehnula a vzorně by se o něj pečovala. Jenomže během několika týdnů už čím dál tím míň a nakonec by všechno zůstalo na nás. Stejně jako s kočkami. Kočka sice není poník, ale princip vcelku stejný. Tehdy taky svatosvatě slíbila. Sliby chyby.

Na to její systematické vydírání už začínám být dosti alergická. Zřejmě proto jsem si neodpustila snad i trochu ironickou poznámku: "No, ta by byla paráda, už vidím, jak by tě školní autobus vypustil na silnici, ty pak mašírovala do kopce přes kilometr domů, kde by tě nikdo nečekal, byla bys sama doma a až by se smrklo, to by si bylo, viď? Určitě by tě to brzo přešlo a chtěla bys zpátky do města."

"Jak to, sama doma? Čekali by tu na mě koníci a taky kočky. A jak můžeš vůbec vědět, jak dlouho by mě to bavilo nebo nebavilo?"

"No protože tě tak trochu i znám. Jo a až by se trochu zableskolo a zahromovalo, co bys dělal pak? Zalezla k nim?" Bouřky se, chudák holka, bojí přímo panicky, vždycky celá hrůzou ztuhne. Nehraje to, prostě se to nedá nijak ovlivnit. 

"To teda ne, a vůbec, ty teda nechápeš, co já cítím, tak jak můžeš říkat takovéhle věci," začalo dítko trucovitě nabírat.

"Říkám jen to, jak by to vypadalo ve skutečnosti, kdybychom bydleli tady na samotě, my v práci až do večera, určitě by tě všechno rychle přešlo a vysněný ráj by se proměnil v peklíčko. "

"To není pravda a vůbec, jak můžeš takhle mluvit? Já mám koně strašně ráda! Vůbec nevíš, co já chci, co si myslím a já si můžu říkat co já chci. Já mám  právo na vyjádření  vlastního názoru!" pronesla velice důrazně velice rozčilená dcera. 

Abych vyjádřila svůj vlasatní názor! Doslova takhle to řekla. Mluví jak dospělák, prolítlo mě hlavou. Kdyby právě neseděla v autě, určitě by si ke svému projevu i vztekle zadupala.

"Aha, to jsou mi věci. Nemusíš taky hned křičet, lepší to proto nebude, tak zklidni. A kde  jsi k tomu, prosím tě, přišla? Že si jako můžeš říkat co chceš."

"V knížce. Je to dětská kon..koncence," zadrhla se, "a děti taky mají právo na odpočinek a nesmějí pracovat. Abys věděla."

"No to jsem tedy opravdu nevěděla."

Tak to je dobré, pomyslela jsem si, holka se lehce učí. Minulý týden měla za domácí úkol překlad z angličtiny. Článek pojednával o dětských právech a jak vidět, z domácího úkolu si vzala i ponaučení. Kdyby si tak lehce pamatovala třeba násobilku a uměla ji uplatnit v praxi. Ale to ne. Vybere si jen to, co se jí hodí do krámu. Příště, až po ní budu chtít s něčím pomoci, odmítne mi třeba s podotknutím, že děti nesmí pracovat.

"Poslouchej, když ty máš právo na vyjádření svých názorů a já tě musím poslouchat, tak to musím i já mít stejné právo a můžu tedy zase říkat tobě, co si myslím já, nebo ne? A ty bys mě měla taky vyslechnout."

"A mami, ty jsi dítě? zeptala se lstivě.

"No to nejsem."

"No že tam psali jen o dětech a když ty dítě nejsi, tak to přece pro tebe neplatí. No né?" dorazila mě pádným argumentem dětské logiky.

" A poslouchej, když jseš tak chytrá, měla bys vědět, že s právy souvisejí i povinnosti. O tom už v článku nic nepsali? A ve škole nikdo nic neřekl?" položila jsem zřejmě zbytečnou otázku.

"Néé."

No, mám takové nejapné tušení, že i kdyby o jakýchsi povinnostech padla zmínka, upadla by tak jako tak v okamžité zapomění. Vždyť je mnohem jednodušší a méně namáhavé, snad si to dnešní doba i žádá, ohánět se svými právy a hlasitě na ně uplatňovat nárok. Ovšem na povinnosti pak už jen zvysoka kálet.