Dnes jsou to tři roky, kdy jsem zažil šok. Stačilo pár zlých okamžiků a ochrnula mi půlka těla. Konec světa. Zoufalost a beznaděj. Katastrofa. A dilema – budu ještě někdy chodit, nebo se ocitnu už napořád na invalidním vozíku...? Já, který byl víc v letadle než v tramvaji a procestoval na sedmdesát zemí...
... i za mraky svítí slunce...Foto: B. Olšer
Po prvních dvou týdnech v nemocnici, prakticky bez pohybu, jsem myslel na to nejhorší. Jen vleže na zádech jsem ale pochopil, že nastal čas překopat svůj hodnotový žebříček a změnit priority. Spoustu věcí, které jsem byl schopný dělat před chorobou, jsem totiž zapomněl nebo nebyl schopný dál vykonávat. Nepřeji nic z toho ani svému zavilému nepříteli.
Bylo nutné objevit v sobě nový smysl života...... Pak mi moje žena, odvěká čtenářka nejen mých myšlenek a splínů, přinesla do nemocnice fotografii. Možná banální, přesto ideální způsob na moji psychickou i fyzickou rehabilitaci. Na snímku byla budoucí minipracovna, jak mi ji sama zařídila; pracovní stůl s počítačem, v němž byl zaveden internet, do té doby mnou pohrdané zařízení.
Když jsem se po dalším měsíci dostal z nemocnice domů, pochopil jsem prozíravost své paní, která věděla oč jsem přišel a jak mi nahradit mé bývalé čilé novinářské kontakty. Stačilo odložit berle do kouta, vzepřít se na posteli a přesunut se na křeslo u počítače, abych zase žil...
Nevelký dvoupokojový byt, který nám koupil mladší syn a zůstal s rodinou v našem třípokojovém, měl své výhody; ochrnutá pravá, kdysi odrazová noha se probouzela k životu, zvládl jsem první dva tři krůčky, takže jsem je vždycky udělal, pak se opřel o nejbližší stěnu, popošel jsem kolem ní, opět dva tři krůčky a jiná stěna... Tak nějak vypadaly mé první "procházky". Jinak jsem kromě návštěv lékaře, trčel jen doma, sám, jako Miloušův kůl v plotě.
Naučil jsem se ale mluvit přes skype, posílat e-maily a hlavně vyhledávat kontakty na své přátele všude po světě. A především pro mě bylo důležité zaregistrování u blogu jistého týdeníku, abych mohl pokračovat sice v poněkud pozměněné, ale přece jen novinařině.
Za tři dny přišlo zklamání. Tamní blogeři byli do sebe zahledění narcisové, zajímalo je pouze jejich ego. A ani počet nicků neodpovídal mé představě o bohaté komunikaci s lidmi, což mi nejvíc chybělo. Tak mně přátelé poradili iDnes.
A právě 8. května 2008 jsem napsal svůj první blog pro toto nejčtenější české internetové médium. Tvořila ho ukázka z mého románu Krev pod obojí - „Prochcaná židovské ledvina…“ První karma činila hodnotu něco přes dvanáct a nickové mě také moc nešetřili.
Nejdřív se s přáním hodně zdraví ozvala moje sestra Dana Mikešová z rodného Hovězí, potom Tibor Spitz z Kingstone v USA. Uchvátilo mě, že můj blog lze číst až za oceánem. A podpory na duchu se mi dostalo také od MVDr. Rachel Bock z Tel Avivu, Petera Bachracha z Haify, od dětského kardiologa Víta Rázka z Lipska, Jany Brázdové z Londýna, Jiřího Rynese z Bretaně, novináře Yehudy Lahava a Tomiho Shveda z Tel Avivu, průvodce Davida Peera od Mrtvého moře, rovněž od Lubomíra Rotta z Kypru, od Alexe Květoně, designera z New Yorku. Oranit Machluf z Beer Ševy, Rafaela Chvátala z Jeruzaléma, Martina Růžičky, zdravotního bratra z Rijádu, Stana Orieška z Bernu a dalších…
Ti všichni, s adminy iDnes, blogery i nicky, vytvořili moji druhou rodinu, v níž to také někdy zaskřípalo díky mé valašské cholerické povaze a rozličným excesům, ale pořád to bylo lepší, než se hrbit na invalidním vozíku jako vyřízený lazar bez jakékoliv motivace. Znovu jsem se zkrátka narodil...
Mým cílem je teď každý den reagovat na dění kolem sebe, jak jsem na to byl zvyklý přes dvacet roků v mé redaktorské práci. Ostatně, můj neurolog po mně chtěl mozkový trénink, procvičování slovní zásoby a paměti. Být zkrátka třeba grafomanem, ale hlavně vypudit tetku Sklerózu a strejdu Altzheimera, aby se u mě neusadili nadobro…
Naučil jsem se znovu chodit, byť s motorikou mých pohybů to už nikdy nebude jako dřív. Nakladatelství P3K mi vydalo dokonce knížku izraelských cestopisných črt "Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi". A tak se snažím zachránit, co se dá, tedy především hlavu a to, co v ní ještě zbylo. Proto už nekouřím a neflákám se po barech, zato píšu co to dá, na úkor výše karmy. Ta pro mě není podstatná. Potěší, ale není tím, kvůli čemu bych měl skákat z okna.
Co říct na závěr? Snad spolu s panem režisérem Kachyňou: "Už zase skáču přes kaluže". Prostě, malý je pouze ten, kdo klečí na kolenou…
To je pro Vás, admini iDnes...
(Další glosy, komentáře a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/)
