V gulagu dělal laptě z březové kůry, v Buzuluku se stal paragánem

Je to 118 let od chvíle, kdy se 25. listopadu 1895 v obci Hroznatín narodil Ludvík Svoboda, pozdější armádní generál, ministr obrany a prezident Československa. Svůj život blízce spjatý s Ludvíkem Svobodou měl i Kurt Lanzer, toho času občan Izraele žijící v Ramat Jicchak u Haify, bývalý člen první paradesantní brigády Izraele.

Kurt Lanzer se svojí ženou (vpravo) a přítelkyní... Foto: Břetislav Olšer (2)

Narodil se v Ostravě-Petřkovicích a v roce 1933 se přestěhovali do Michálkovic, kde přes dvě stě let bydlel rod Lanzerů, dnes se této části ostravského obvodu říká Lanzerovec. Přežil holocaust také zásluhou generála Svobody, na kterého proto vzpomíná dones, i když se vystěhoval do Izraele…

Z jeho slov bylo znát, jak rád na tato setkání vzpomíná. Jak by ne. Generál Ludvík Svoboda byl jako jeho druhý táta. Prožili společně všechno dobré i zlé. Byl svědkem Kurtova dětství. Zrání v muže… Když vypukla válka, všechny Židy Němci vyhnali také z Ostravy. Kurtovi bylo jedenáct let. Celá rodina musela prchnout. Zbyly jim jen kalhoty a košile, někomu i kabát, přitom každý z Lanzerů měl v Michálkovicích nějakou výnosnou živnost - obchod, řeznictví či povoznictví…

Chtěli na východ, co nejdál od Německa. Záchranou jim měl být Sovětský svaz. Zastavili se ve lvově. „Zatímco já jsem ve Lvově chodil do polské školy a bratr Valter studoval na gymnáziu, otec dělal číšníka v kavárně Ritz a druhý bratr Norbert dělal dlaždiče. Pak začala válka Německa se Sověty, kteří internovali všechny cizince, podezřelé ze špionáže. Nás odvezli dobytčáky až do gorkovské oblasti, do lágru Panino. Cesta tam trvala skoro měsíc….”

Přes rok bydleli Lanzerovci v lágru uprostřed nehostinné tajgy. Dostali jeden dřevěný srub, o který se dělili s utečeneckou polskou rodinou. Deset lidí se tísnilo ve třech pokojích. Otec se staršími bratry pracovali v lese, Kurt chodil sbírat hřiby a borůvky. Pak dělal z kůry břízových kmenů „laptě”, nuzné boty pro náhodné zájemce. Koncem roku 1941 se začaly skupinky utečenců stěhovat z Kavkazu na jih za teplem. Tak i pětičlenná rodina Lanzerů přešla do Uzbekistanu, kde byli ubytování v táboře u Tadžických hranic. V tamním kolchoze už pracoval při výkopech zavodňovacích kanálů s otcem a bratry i třináctiletý Kurt.

Veterání Vlastenecké války se vzájemně hledají desítky roků po válce v Petrohradě před Ermitáží... Snímek Břetislav Olšer

Náhodou se dozvěděli o Buzuluku. V roce 1942 zde začal spolu se Svobodou divizní generál Heliodor Píka formovat jednotku čs. armády z československých občanů, internovaných v sovětských zajateckých táborech. Společně dokázal čelit tlaku Klementa Gottwalda na zpolitizování jednotky.

“Pokud se chcete najíst a zase se vrátit domů, pomůže vám jedině armáda, jejíž 1. československý samostatný polní prapor organizuje v Buzuluku Plk. Ludvík Svoboda!” řekli jim Rusové. Na zveřejněnou výzvu v rozhlase a v novinách se začali sjíždět ze všech koutů Sibiře mladí i staří, muži i ženy, kteří se hlásili k české a slovenské národnosti. Přihlásit se mohly též osoby, které měly československé státní občanství; z Podkarpatské Rusi, Židé, nebo i Němci - antifašisté.

Ti, co reagovali na tuto výzvu, byli propuštěni z pracovních táborů - gulagů, a taktéž byli uvolněni ti, co byli ve vyhnanství ve Střední Asii nebo na Sibiři. A tak otec Lanzer i s bratry odejeli v otevřených vagónech do Buzuluku mezi prvními. Spoluvytvořili jednotku o síle 979 mužů a 38 žen, která začala působit v červnu 1942 a podléhající čs. vojenské misi pod velením plukovníka Heliodora Píky, po válce u nás popraveného paradoxně pro vlastizradu…

„Během deseti dnů cesty do Buzuluku však můj otec onemocněl úplavicí, přesto narukoval, stejně jako bratři, z nichž ten starší musel podstoupit amputaci několika prstů na nohou, které mu silně omrzly,” popisuje Kurt jedinou jistotu své rodiny, již se stala armáda. Setkali se tam s dalšími Židy. Byli to právě Židé, kteří vytvořili základ Svobodovy armády. “Já s maminkou jsme ještě zůstali v lágru. Pak jsme si ale podali písemnou žádost, že chceme jako dobrovolníci také ke Svobodovi. Museli jsme žádat, bylo mi teprve patnáct. V srpnu 1942 jsme přijeli do Buzuluku, kde jsme zjistili, že můj otec již nežije. Zemřel na následky těžké infekční choroby dysenterie,“ odmlčí se a zhluboka se nadechne, když si na terase jeho bytu v Ramat Jicchak u Haify povídáme.

“Byl jsem přidělen ke kulometné rotě, v níž sloužil i můj bratr Valter. Jako příliš mladý jsem zůstal v týlu u náhradního praporu. Oba bratři a dva bratranci padli hned první den bojů u Sokolova, kde zahynula polovina vojáků české jednotky…,” pokyvuje vážně hlavou. Plk. Ludvík Svoboda ve svém hlášení o bojové činnosti praporu pro velitele Voroněžského frontu F. I. Golikova z 20. března 1943 uvedl, že prapor během bojů u Sokolova 8. března 1943 ztratil 125 mrtvých a 40 raněných…

Mezitím Kurt prodělal parašutistický výcvik u druhé paradesantní brigády, která byla nasazena do Slovenského národního povstání. Generál Svoboda mu však jako jeho veliteli osobně účast zakázal se slovy, že když mu padli už dva bratři a zemřel otec, není nutné riskovat život dalšího Lanzera. Tak se stal radistou… S týlem armády postupovala přes Duklu jako zdravotní sestra i Kurtova maminka. Když se dostali do Boskovic, přišel konec války. Celá jejich jednotka pak byla převelena do Prahy, kde se zúčastnila slavnostní přehlídky.

Pochodovali na jaře 1945 ze Staroměstského náměstí až na Pražský hrad. Koncem září téhož roku byl od svého praporu v Turnově propuštěn do civilu. První jeho cesta vedla do rodné Ostravy, z níž se po dvou letech vydal do nově vytvořeného státu Izrael, kde mu o rok později premiér Ben Gurion gratuloval jako jednomu z členů první paradesantní brigády nového židovského státu. To už měl po mnoha tahanicích konečně vízum do Československa, kde po něm tesknila jeho matka. Měl také lodní lístek do Janova a pak vlakem na Moravu. V době, kdy měl odcestovat, vypukla ale 30. října 1956 Sinajská válka a jeho jednotka musela do bojů, takže to nestihl. Až o mnoho let později, když už jeho maminka nežila, mohl k jejímu hrobu. Poté byl na řadě telefonát generálu Ludvíkovi Svobodovi.

Rodina Kurta Lanzera v Izraeli... Snímek Břetislav Olšer

“Když jsem poprvé přijel z Izraele na návštěvu Ostravy, měl jsem od přátel privátní telefon generála Svobody. Zavolal jsem mu: Tady je Lanzer, který sloužil pod vašim velením v Buzuluku. A on na to: Kterej Lanzer? Říkám: Malý Lanzer. Nás bylo totiž narukovaných v Buzuluku sedm Lanzerů. Tři bratři, náš otec, dva přímí bratranci a jeden vzdálený bratranec. Vyřídil jsem mu pozdrav od jeho důstojníků, kteří žili také v Izraeli. Tak mě pozval k sobě. Poznal mě, znal naši rodinu. S mojí maminkou se setkával skoro při každé své návštěvě Ostravy. Ať už tam přijel jako ministr národní obrany nebo prezident…” vzpomíná s dojetím Kurt.

Ireně Stratilové bylo dvaadvacet, když se seznámila na plese v Kroměříži s tehdejším kapitánem Čs. armády Ludvíkem Svobodou, co na začátku první světové války odmítl bojovat za Rakousko-Uhersko a nechal se zajmout Rusy. Později vstoupil do československých legií, se kterými stál i proti bolševické Rudé armádě. Vzali se asi po půlroční známosti, 11. června 1923, na Velehradě, který byl symbolem českého vlastenectví na Moravě. Krátce po svatbě důstojník Svoboda dostal nabídku na převelení na Podkarpatskou Rus do Užhorodu, vyšší plat a povýšení do hodnosti štábního kapitána.

“Při bojích na Dukle se Ludvík Svoboda dozvěděl, že jeho syn Miroslav byl ve svých necelých 18 letech za spolupráci s parašutisty, kteří byli vyslání Čs. vojenskou misí v Sovětském svazu, byl 7. března 1942 v Mauthausenu zavražděn,” připomněl mi Kurt Lanzer, když jsme na terase jeho domu u Haify vedli moudré řeči. “V Rawensbrücku 4. dubna 1945 zemřela matka jeho manželky Anežka Stratilová a popraveni byli švagři Eduard a Jaroslav v Mauthausenu 7. května 1942 a synovec Jaroslav Doležal 5. června 1944 v koncentračním táboře Svatobořicích…”

V říjnu roku 1948 vstoupil Ludvík Svoboda do KSČ. Začátkem listopadu 1952 při jedné z cest z Vysočiny do Prahy byl na Hlavním nádraží zatčen. Právě běžely procesy s bývalým generálním tajemníkem R. Slánským a skupinou stranických funkcionářů. V roce 1952 krátce vězněn a po propuštění pracoval do roku 1954 v JZD v Hroznatíně. Divizní generál Bedřich Reicin byl v roce 1941 v Rusku v táboře Oranki jako informátor NKVD; měl zjišťovat smýšlení a chování internovaných československých vojáků. Poté začal proti Svobodovi připravovat materiál, který ho měl usvědčit, že připravoval vojenský převrat. Kdo jinému jámu kopá… Sám byl popraven v procesu se Slánským. Později psal dopis Gottwaldovi, v němž ho žádal o milost...

V roce 1954 přijel na 10. sjezd KSČ N. S. Chruščov. Již při příletu se na letišti zeptal: „Kde je můj válečný přítel generál Svoboda?“ Straničtí funkcionáři upadli do rozpaků, ani nevěděli, kde vlastně je. N. S. Chruščov sám po něm nechal pátrat, aby se s ním setkal na sjezdu. Přišel rok 1968, Ludvík Svoboda se ztotožnil s reformním programem Dubčekova vedení komunistické strany, s programem demokratizace společnosti a 30. března 1968 byl zvolen Národním shromážděním prezidentem Československé republiky. Na rozdíl od dosavadní praxe Ludvík Svoboda jako prezident nebyl členem stranických orgánů a ani se nestal členem ÚV KSČ. V tom se promítalo v té době nové pojetí funkce prezidenta republiky.

Vstup vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy na naše území 21. srpna 1968 bez pozvání a souhlasu státních orgánů Československa znamenal konec reformního procesu, který se vlastně ještě nerozjel. Prezident Svoboda veřejně odmítal vojenskou akci SSSR morálně i politicky. V roce 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Zbytek svého života žil se svou manželkou Irenou v Praze - Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17. července 1980; přežila manžela jen o deset měsíců...

Vzkaz těm, co špiní Svobodovo jméno; je zde na výběr spousta jiných jmen - generálové Syrový, Čepička, Lomský, Šejna, Tvrdík, Vondra, Peake, resp. Hácha, Gottwald, Zápotocký, Novotný, Husák...

Inu, přežil na vlastní kůži tolik válečných i politických hrůz, co se nepodařilo žádnému z československých prezidentů před ním. Proto o něm platí mé osobní motto: "Lidská nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti..."  http://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_Svoboda

http://jihlava.idnes.cz/ludvik-svoboda-psal-prezidentu-gottwaldovi-z-vezeni-p0m-/jihlava-zpravy.aspx?c=A131122_153822_jihlava-zpravy_mv

http://bretislav-olser.enface.cz/?s=ukazka-prezili

Jo, kdyby byl od CIA nebo kámoš McCarthyho, stal by se hrdinou…?

Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi (4) - Peter Bachrach z Haify

Vedli ÚV KSSS židé, aneb Kdo internoval americké Japonce…?

Další komentáře, glosy, reportáže a ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)- http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.facebook.com/profile.php?id=10000053041104#!/profile.php?