Senátoři opět na výletě; chtějí u nás zavádět kibucnické komuny...?

Lepší jednou vidět, než stokrát slyšet! Touto moudrostí se zřejmě řídí čeští senátoři. A tak si létají po světě za peníze daňových poplatníků. Jednou kvůli konferenci o postavení indiánských obyvatel v legislativě a veřejném životě, jindy o obchodě s mlékem v prášku.

V hachotrimské podniku na výrobu folií...Foto: B. Olšer (2)

Starostlivě se tak trmácejí od Austrálie, přes Nový Zéland, Čínu, Thajsko, Koreu, Kanadu, Peru a další desítky exotických zemí, jen aby pro své občany pozjišťovali co nejvíc informací, jak to v Česku udělat, aby se nám žilo blaze a ještě líp. Proč se neobětovat pro své voliče a daňové poplatníky, přece si to zaslouží a navíc ani senátorský mandát netrvá věčně. Desítky milionů na senátorské cestování je třeba využít.

Nyní skupina senátorů přivezla zkušenosti rovněž z bankrotujících izraelských kibuců, poučila se z chystané výroby elektromobilů i provozu solárních elektráren, ale také z výroby košer vín. Se svými protějšky se za 320 tisíc Kč soustředili na „anatomii světové hospodářské krize“. Zřejmě chtěli zjistit, proč ani v Izraeli neuspěla levicová myšlenka „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Nebo jim šlo jim o nové poznatky, jak efektivně bojovat s miliardovými dluhy?

Navštívil jsem řadu kibuců, které ve své době posloužily jako základ pro vybudování státu Izraele. Původní myšlenka, podle níž všichni pracují bez mzdy na společném díle, se rozplývá. V Deganji, prvním kibucu, založeném před zhruba sto lety ruskými revolucionáři, jejichž prvním narozeným dítětem byl Moše Dajan, se členové družstva rozhodli zrušit dosavadní systém a zavést diferencované platy. Pro izraelskou společnost - zejména pro ty Izraelce, kteří v zemi žili už 40 až 60 a více let – to byl šok, jako by bylo pro Američany zavedení socialismu či pro křesťany, kdyby jejich papež konvertoval na islám nebo kdyby se Židé vzdali obřízky a začali jist vepřové maso...
Kibuc představoval zemědělskou komunu, v níž všichni pracují na společném díle a nikdo nebere plat, jenom skromné kapesné, a v níž se uskutečňuje heslo „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Tato kdysi svatá pravda ale už neexistuje ani v kibucu Hachotrim, kde začali „modernizaci“ tím, že zrušili oddělenou výchovu dětí, společnou jídelnu a začali si doma vařit sami.

Už neexistují ani další činnosti. Jako když každý člen dostal koncem týdne ze společné prádelny dvě košile, jednu sváteční, jednu pracovní. Museli si koupit pračky. Neplatí už, že všichni jedli ve společné jídelně, děti spaly ve společných domovech, přicházely domů jen po pracovní době rodičů nebo vůbec ne a matky měly každý den „hodinu lásky“, kdy si zašly se s dětmi pomazlit. Ty tam jsou romantické doby, kdy první kibucy založili začátkem 20. století idealističtí přistěhovalci, stoupenci anarchistických a socialistických ideálů.

Snívali o tom, že síť kibuců se rozšíří po celé zemi a Izrael se tak stane jedinou ideální, rovnostářskou společností. Vůdcové nejdůležitějších politických stran byli členové kibuců, kteří i jako poslanci parlamentu šli ostatním příkladem, zachovávali skromnost a střídmost, byli nepodplatitelní a zdálo se jim, že rozšíření jejich jednopokojového bytu v kibucu o půl pokoje je „zbytečný luxus“.

Včera jsem mluvil s Fredy Wurzlem z kibucu Hachoitrim u Haify. Dvaaosmdesátiletý Ostravan z rodiny stavitele přišel do Izraele před šedesáti roky. Jako předseda mladých národních socialistů v Ostravě neměl po únoru 1948 snadný život. Při nejlepším ho čekala šachta nebo vojna u „pétépáků", při nejhorším vězení. Naštěstí se dostal ke skupině Židů, organizovaných hnutim DROR (Svoboda) a chystajících se vystěhovat do Izraele.

„Žili jsme tady hlavně ze zemědělství. Zkoušeli jsme pěstovat všechno. Obilí, brambory, cibuli, mrkev, pomeranče, grepfruity, avokáda, bavlnu i banány," na chvíli se Fredy Wurzel zamyslí. „Ty nám zbyly dodnes. A také jsme měli krávy na maso a mléko, slepice na vajíčka. Něco jsme prodali, aby byly peníze na další produkci, zbytek šel na školy, byty, něco jsme též snědli."

Dnes mají v Hachotrimu dvě manufaktury. Jedna vyrábí plastické materiály, druhá zpracovává bavlněné odpady. Zájem o jejich výrobky je značný, doma i v cizině. Produkce plastických výrobků je realizována ve spolupráci s podnikem Fatra Napajedla.

„Začínali tam s výrobou plastických sítí z polyetylenu. Potom se přidal polypropylen na výrobu fólií. Z nich jsou sáčky na košile, punčochy či květiny," dělají mi čeští kibucníci průvodce po podnicích. Procházíme dílnami. Za stroji se snaží sličné dívky různé pleti. Jsou to Židovky z Maroka i Rusky a Ukrajinky. V kibucu pracují, ale jeho členkami nejsou. Takových pracovníků je mezi 500 obyvateli Hachotrimu víc, stejně jako v další přidružené výrobně, kde se dělají netkané látky.

“Pak jsme začali kupovat odpady z bavlny a dělat z nich ty nejlepší stavební izolace či hadry na umývaní podlahy," pokračuje Fredy Wurzel ve výčtu kibucnických činností. „Prostě se z bavlněných chomáčků udělal nekonečný jakoby filcový pás, který byl prošit a zpevněn křížem krážem devíti sty jehlami tak, že z něho byla v podstatě nezničitelná bavlněná textilie. Znamenitě saje," dokazuje, že už žije sám a musí občas umýt podlahu. Tuto firmu ale museli prodat, aby splatili část milionových dluhů.

„Já jsem dělal nejdřív tři roky při stavbě baráků v kibucu. Pak jsem šel k traktoru. Za volantem jsem zůstal patnáct roků, než Hachotrim koupil z Nazaretu továrnu na plasty, v níž jsem byl přes tucet roků skladníkem," předkládá mi Fredy Wurzel výčet svých profesích v kibucu. „Nakonec jsem skončil v kuchyni a dnes jako důchodce pomáhám v účtárně..."

Největší výdělek měl však kibuc Hachotrim z těžby písku z moře. Pak ale pískového materiálu z mořského dna ubylo, ozvali se totiž ekologové, že těžbou ničí pláže, když po vybraném písku vystupují z moře nebezpečné kameny. Také prý rybám likvidují životní prostředí. Museli se proto s dobýváním písku přesunout na jiná místa.

„Hodně nám v ekonomice kibucu pomáhá pěstování banánů, které máme na pětatřiceti hektarech. Někdy, když byly velké úrody jiného ovoce, nám ale nestálo zato vůbec banány sklízet ze stromů. Jen jsme je i s kmeny uřezali a zničili. Musí se o ně dost pečovat. Celé trsy balíme do igelitových pytlů, aby se do nich příliš neopíralo sluníčko. Chráníme je tak i před krupobitím. Důležité je nedopustit, aby předčasně uzrály. Sklízíme jednou do roka, ale ještě zelené plody, které se v chladu konzervují, aby mohly být prodávány i do tisíce kilometrů vzdálených míst, kde teprve dozrávají," školí mě Fredy.

„Jediné, co dnes po zprivatizování kibuců nemusíme platit, jsou činže na byty, který byly převedeny na jména členů kibucu. Byty mohou dědit naše děti. Kibuc byl rozdělen na parcely a každý člen kibucu má právo na 350 m2 půdy, na níž může stát domek se základnou 142 m2, zbytek musí tvořit zeleň… Po zrušení zákonů o kooperativním hospodaření bylo členům dovoleno pracovat mimo kibuc. Nemusíme už platy odvádět do společné pokladny, ale zato si dnes sami platíme elektřinu, vodu, plyn, kanalizaci i odvádíme daně státu a na tzv. Fond svépomoci... Třikrát týdně k nám přijíždí ordinovat lékař nemocenské pojišťovny..."

Význam filozofie kibuců pro Izrael a jeho celistvost, důležitost snahy scházet se a žít spolu, je uznáván jako nesmírně důležitý i představiteli pokrokového světa. Když byl v roce 1990 na oficiální návštěvě Izraele prezident Václav Havel, do kroniky kibucu T. G. Masaryka napsal: „Obdivujeme všechno, co jste tu udělali. Začínali jste z ničeho a jste na tom líp než my doma." To ještě netušil, že na 300 izraelských kibuců se zadluží tak, že se budou muset zachraňovat překotnou kapitalizací.

"V kibucu jsme nikdy neměli žádnou hospodu, teď jsme postavili klubovnu, která je otevřena třikrát týdně. Je tam občerstvení, zákusky, časopisy, velká LCD televize a jednou týdně se promítá nějaký film. Máme i koupaliště, kde si musíme platit předplatné. Skoro všichni máme auta, do Haify to je asi dvacet minut. K moři necelých pět..."

Pole a lány kolem kibuců, tisíce hektarů vyrvaných zrádnému písku, už obrátily pro letošní sklizeň kapsy naruby. Nejsou sice velké a širé, ale draze vykoupené, o to víc ceněné. Je sklizeno. Ze sýpek kyne pomyšlení. Pluhy znovu zarytě linkují zem, hospodář už čte mezi řádky. Sní o příští bohaté úrodě. A počítá, kolik vody musí spotřebovat, aby plody uzrály. Kolik ho to bude stát šekelů, když překročí stejně jako v jiných izraelských vesnicích svůj vodní limit. Čas otočil list, stromům je zas o léto víc. A rána jsou jak na trní. V očekávání nové mízy, živitelky nových plodů.

Třeba si daňoví poplatníci v Česku sami udělají resumé, jestli byly jejich peníze investovány správným směrem, když si za ně senátoři udělali antikrizový výlet na Blízký východ. Možná teď získanými zkušenostmi poradí polovině českých domácností, jak utéct před exekutory a nepůjčovat si už na splácení dřívějších půjček, kterými se zadlužily za více než bilion korun…

Zkrátka, je třeba si vzít vzor, spíš memento; až po uši zadlužený izraelský komunismus, co přežívá za vydatné finanční podpory prohnilého kapitalismu. Jako bych viděl EU přesně vystřiženou podle zprávy o Unii exkomunisty Barrosa. Nebankrotují jen komuny, ale přímo celé státy... “Tančili jsme, ale věděli, že před námi leží bitevní pole…”

Když radio Damašek tvrdilo, že holocaust neexistoval…

Proč ještě nemá Izrael ani po šedesáti letech vlastní Ústavu?

(Další reportáže, komentáře a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/)