Sedmdesát roků od prvního transportu ostravských Židů do Terezína…

Během pochmurného 22. září 1942 odjel první dobytčákový transport ostravských Židů do Terezína. Za necelé čtyři roky prošlo zdejším ghettem více než 140 000 vězňů - židovských mužů, žen i patnáct tisíc dětí. Jen asi sto z nich se i díky Brundibárovi zachránilo... V posledních dnech války k nim přibyly ještě tisíce vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů, vyklízených nacisty před postupující frontou.

Režisér Spielberg s oaní Chanou Ringovou-Rožaňskou...

Na 35 000 vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo. V Izraeli jsem se setkal s mnoha Židy, kteří přežili peklo holocaustu. Neměli už strach ze smrti. Vděční a pokorní žili svůj přesčas…

“Můj dědeček Mořic Bachner měl čtyři syny a čtyři dcery. Když zemřel, byla z toho senzace, svůj testament snad poprvé u nás nahrál v ostravské nemocnici na gramofonovou desku. Podle ní se pak řídila celá rodina. Nejstarší syn dostal obchodní dům, můj otec, vyučený řezník převzal řeznictví a uzenářství, třetí syn zdědil textilní obchod, zatímco na toho čtvrtého nezůstalo nic, protože se oženil s Němkou…” Historie hodná ostravského rodu Bachnerů. Vypráví mi ji jeden z vnuků bohatého dědečka - Bedřich Eli Bachner. Dnes žije v izraelské osadě Moledet. Vystěhoval se z Ostravy v roce 1947, stal se zde vojákem, potom pastevcem, později starostou a ekonomem. Osvětimský vězeň č. 1983.

V noci 14. března 1939 obsadila německá vojska Ostravu. V tu samou noc otec Bedřicha Bachnera utekl do Bohumína, který byl v té době součástí Polska. Měl zprávy, že ho chce německá řeznická konkurence fyzicky zlikvidovat. Utíkat musel i malý Bedřich. “Tenkrát mi bylo osm a vím, že jsme sjeli klecí do šachty, asi do dvousetmetrové hloubky. Tam mě vzal nějaký umouněný pán za ruku a dlouho jsme klopýtali důlní chodbou, až jsme zase za hodinu vyšli ven a už jsme byli za hranicí. Měli jsme velký osobní vůz Mercedes, který byl schopný jet i na líh, protože benzín v té době už k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus. Tak jsme auto vyměnili za dva koně a žebřiňák se slámou, abychom měli na čem spát. Blížila se přece zima…”

Chtěli do Ruska, nakonec se dostali do Prahy. Pěšky, náhodnými povozy, vlakem. Byl už konec roku 1940. V únoru 1942 začaly transporty do Terezína. Jeli v tom třetím. Béďu s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy. Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně…

“Všechno nazpaměť. Každé učivo jsme si zopakovali bezpočtukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedělal, nic bych nevěděl. Žádné poznámky jsem neměl. Jen to, co mi utkvělo v hlavě z to neustálého opakování toho, co nám učitelé povídali. Všechno jsme se učili česky, verše našich básníků, hráli jsme i divadlo, často Brundibára nebo operu. V Prodané nevěstě jsem hrál kluka, který běží vyděšeně přes náves. Dodnes umím větu, kterou jsem musel křičet: Spaste duši, medvěd se utrhl!” zasněně se zasmál.

Terezínské ghetto začalo praskat ve švech. Židů z celé republiky přibývalo. Bylo se jich třeba zbavit. Mrtvoly byly páleny, jak na běžícím pásu, jejich popel už skoro zaplnil nedalekou vodní nádrž. Proto začaly první transporty do koncentračního tábora v Osvětimi. Byl přemístěn do Birkenau - Osvětimi II, do sběrného tábora pro lidské trosky, které zde čekaly, až se uvolní místo v plynových komorách. “Bylo to ke konci ledna, střelba ruských tanků už byla slyšet až v Osvětimi. Němci vězně rychle naložili do vlaku, aby nás přepravili dál od fronty. Ujeli jsme ani ne pět set metrů, když ruská stíhačka zasáhla lokomotivu. Tak jsme šli pěšky až do Buchenwaldu. Kdo nestačil, byl zastřelen. Mrtvoly byly nakládány na vozy…

Chleba už nebyl, tak jsme večer dostávali hrst žita. To jsme po zrníčku jedli celý den. Šetřili jsme si ho. Jedno zrnko jsme žvýkali hodinu. Pak jsme šli tři dny a dva starší spoluvězni mi během nich vyprávěli pohádky, jenom abych neusnul a nebyl zastřelen,” odkašlal si a zapálil si další cigaretu. Spávali vždy na hřbitově, aby je nikdo neodhalil. Podařilo se jim uprchnout. Jednu noc je probudilo prudké světlo. Reflektory ozářily mýtinu, na níž spali. Mysleli si, že je vypátrali Němci. Nevěděli, kdo na ně svítí. Slyšeli ale jinou řeč, než němčinu. Byli to američtí vojáci, kteří měli dojem, že objevili německé dezertéry. Mnoho vězňů mělo na sobě kradené uniformy esesáků. Tím pro Béďu Bachnera skončila definitivně válka i utrpení v lágrech.

Bratr i maminka byli Němci umučeni v Osvětimi. Bedřich se pokoušel zapojit do poválečného života. Nešlo mu to. Jakmile někde uslyšel němčinu, hned by střílel. A musel dohánět ztracený čas. Měl za sebou jen dvě třídy obecné školy v Ostravě. Chtěl mít maturitu. Tak ho vyzkoušeli, co vlastně umí; udělal zkoušky bez potíží. Měl za sebou přece terezínskou školu. Pozvolna v něm uzrával plán vystěhovat se do Palestiny. “Za dvě stě tisíc korun strýc, ten, co ho děda vydědil, s mým otcem koupili cizí doklady. Dali tam moji fotku a rázem jsem byl Angličan John Brackley. Britové totiž povolili všem vojákům, kteří bojovali za britskou armádu proti Němcům, že se mohou usadit na tom místě Britského království, kde bojovali…”

Tak se dostal do Palestiny. Pár měsíců se učil hebrejsky. A našel nové kamarády. Robert Šlomo David, Petr Bachrach, Hanuš Rosenbaum a Harry Goldberger. “Každý z nás měl za sebou koncentráky nebo odboj proti fašistům. Nebyli jsme z cukru. Za námi byly už také boje s Araby o záchranu Jeruzaléma, za odměnu jsme vyfasovali každý polní lůžko, matraci plnou slámy a jednu deku, všichni dohromady stan. Takto vybaveni jsme se vydali na venkov a usadili se v osadě Moledet. Naši “osídlovací” akci jsme nazvali ŠEIFAH, což bylo slovo složené z počátků našich jmen v hebrejštině znamenající touhu,” nostalgicky vzpomíná můj hostitel.

V roce 1953 se oženil. Svoji životní lásku Tovu, s níž má čtyři děti, objevil, když přišla pomáhat jako příslušnice armády do jeho vsi. Čtyřiadvacet členů Bachnerova klanu je dnes možná v Izraeli největší židovskou rodinou, žijící pohromadě v jedné vesnici. “Jednou jsem byl v terezínském muzeu a objevil jsem se na seznamu obětí holocaustu. Ihned jsem to ozunámil vedení muzea, že pořád ještě žiju, aby to opravili. Nevím, jestli mi uvěřili, ale podle mých známých prý tam pořád moje jméno figuruje na seznamu Židů, kteří byli umučení během holocaustu…” směje se Bedřich Eli Bachner. Lidská nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti. Zřejmě bude žít navěky…

Terezínským táborem prošly desetitisíce odsouzenců k smrti. Více než 17 000 jich bylo v září 1943 převezeno do “rodinného tábora” v polském Birkenau. Přes 7 000 jich bylo zavražděno ve dvou dnech. V Torontu mně dal právník Josef Čermák v rámci Festivalu terezínských filmů nahlédnout do knihy básní, próz a kreseb terezínských dětí, nazvané “Je mojí vlastí hradba ghett?” Václav Havel v průvodním slovu k ní napsal: „Terezín je jméno, které v nás bude provždy vyvolávat vzpomínku na válku, na smrt...”

Terezínský vězeň Jiří Weil, v předmluvě ke knize “Motýla jsem tu neviděl”, popsal Terezín docela přízemně: „V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy. Je to město vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle plánů italských vojenských inženýrů a má dvanáct předsunutých valů, jež je svírají v podobě hvězdy.”

Terezínským táborem prošlo 15 000 dětí. Jen asi sto jich přežilo. Některé - hlavně chlapci - psaly básně, reportáže a povídky (děvčata spíš kreslila a malovala), které byly uveřejněny v táborovém časopise Vedem. O jejich nalezení se zvlášť zasloužil torontský George Brady. Pavel Friedman (bylo mu 23 let, když v roce 1944 zahynul) v básni ” Motýl” popisuje posledního motýla, který Terezín opustil. Verše „I Never Saw Another Butterfly” inspirovaly kanadskou houslistku, skladatelku a zpěvačku Ruth Emmet Fazal ke zkomponování skladby “Oratorio Terezín”. Premiéru měla v Torontu 1. listopadu 2003. Další provedení skladby se uskutečnilo 8. února 2007 v newyorské Carnegie Hall v podání 50členného orchestru a víc než 150 zpěváků, řízených anglickým dirigentem Kirkem Trevorem…

V Jeruzalémě je i kus Ostravy. Lze ho objevit v bytě Evy Alterové. Ještě nedávno tvořili s manželem Ariem jeden z nejstarších manželských párů českých Židů v Izraeli. Měli za sebou půl století společného života, když Arie zemřel. “Moji prastrýcové Salo a Jindřich Krämerové a jejich matka, tedy moje babička Anna, byli vlastníky velkoobchodu s uhlím a velké mlékárny v Ostravě - Přívoze. Už před sedmdesáti lety uměli pasterizovat mléko, které nakupovali v okolních vesnicích Petřkovicích a Ludgeřovicích. Produkovali mléko, máslo, sýry a smetanu,” říká rozšafná paní Eva.

“Rodiče pak těsně před válkou dokoupili auta a mlékárnu zmodernizovali. Otevřeli si také obchod se smíšeným zbožím a postavili rodinný dům. V roce 1942 Němci zakázali všem židovským dětem chodit do školy. Tak nám Židovská obec zařídila školu v budově u kostela sv. Václava.” V roce 1939 přijeli Němci. V mlékárně bylo ustaveno “árijské vedení”. Měli dvě sekretářky. Jedna v českém jazyku, druhá Němka. A právě z ní se stala nová paní šéfová.

"Můj strýc byl předsedou Židovské náboženské obce v Ostravě a ve dvaačtyřicátém ho Němci povolali do Prahy, aby tam řídil vyklízení bytů po Židech, kteří museli do čtyřiadvaceti hodiny opustit své domovy a odevzdat klíče od nich u Veletržního paláce, odkud byly organizovány transporty do Terezína. U mnohých zůstala i večeře na stole, voda ve vaně, tak rychle byli přinuceni se rozloučit se svými domovy a svým majetkem,” připomíná paní Eva ponurá léta.

Evě bylo čtrnáct let. Přestože byl rok 1942 a zuřila válka a v holocaustu zmíraly tisíce Židů, měla pocit, že má krásný život. Najednou mohla jako Židovka chodit večer tajně po Praze, jezdit tramvají s ostatními “čistými” cestujícími, jít do kina i si večer číst, takže si chvíli připadala znovu jako člověk. Ale jen do června 1943. “Přepych” skončil. Byty byly vyklizeny, Němci vše rozebrali, od nočníků, přes nábytek, koberce, příbory, šperky, obrazy i vařečky. Židé museli za svými ,,nečistými” spoluobčany do Terezína. Rodinu Evy nevyjímaje. Včetně strýce. Už ani protekce nepomohla. Ale opět měli štěstí. Zatím. Dostali samostatný pokoj jen pro sebe. Tedy kumbálek pro pět osob. A Eva ještě práci v zemědělství, což byla výhra. Maminka jako nemocná pracovat nemohla. Zato otec dostal práci v pekárně.

“Chodili jsme za zdi Terezína dělat Němcům na pole. Bylo to báječné. Mohla jsem si nakrást brambory, rajčata i zelí. Najednou jsem byla holčička plných tvarů. Dávala jsem si totiž ukořistěné plody do podprsenky, mezi nohy, prostě kam se dalo. Někdy jsem domů přinesla z rajčat rajský protlak. Hlávky zelí jsem vždycky rozřízla a strčila si je do podpaží. Bylo to blaho…” zasnila se. “Otec dostával v pekárně jako plat za každou šichtu půl bochníku chleba. Navíc jsme měli v pokojíku kamna. Maminka byla umělkyně v čachrování. Dokázala cokoli vyměnit za dřevo, uhlí, margarin a jiné potraviny. A pak z toho něčeho dokázala chutně navařit,” vypráví paní Eva, až se sbíhají sliny.

“Ve čtyřiačtyřicátém roce bylo vypraveno z Terezína prvních dvanáct transportů do Osvětimi. Konečná fáze naší likvidace. První z rodiny šel můj otec. Bylo řečeno, že nejdřív půjdou muži. Namlouvali nám, že jedeme na východ do nového lágru. Pak se dostala na řadu i maminka. Dlouho potom jsem si vyčítala, že kdybych nebyla zbabělá a schovala ji někde v podkroví, že bychom to toho půlroku do osvobození nějak přežili,” odmlčí se. Zamyšleně přerovnává pomeranče v misce na ovoce. "Byla jsem ale mladá a hloupá. A málo odvážná. Když jsme přijeli do Osvětimi, hned na železničním nástupišti byla selekce. Jedni doprava, druzí doleva. Byla jsem vybraná mezi asi dvě stovky relativně zdravých dívek. Na práci. Znamenalo to život. Ostatní šly hned do plynu? krčí paní Eva rozpačitě rameny.

“Ostříhali nás dohola a oholili všude, kde bylo nějaké ochlupení. Dostali jsme dřeváky, jednu hadrovou košili, kterou jsme si navlékly na oblečení, které nám ještě zůstalo a nerozpadlo se na nás. Vehnali nás do baráků, deset lidí na jednu palandu. Byl říjen. Zima a dešťová plískanice,” bezděčně se otřese zimou. S dalšími vybranými děvčaty pak pracovala při přestavbě textilní továrny na výrobnu munice. Bylo zapotřebí tam přivést také elektřinu. Když kopla krupáčem do země, létaly jiskry. Vše bylo zmrzlé na kost. Jídlo bylo mizerné. Polévka a kousek chleba. A k tomu nakradený tuřín a řepa z nedalekého nádraží, kam chodily skládat vagóny.

“Z rodiny jsem přežila jen já a Arie, který byl u Žiliny jako voják od Sokolova zraněn. Tím pro něho válka skončila. Naštěstí to nebylo vážné,” vzpomíná paní Eva. Když se po válce vrátila do Ostravy, nezbyly na jejich majetku ani řetězy, na nichž byly uvazovány čtyři páry koní. Pacholci s jejich pomocí rozváželi mléko po městě. Všechen majetek byl rozkraden… Její muž Arie pořád trpěl pocitem chladu. Z dob, kdy si jako voják několikrát léčil v Rusku své omrzliny. Ze sibiřského mrazu v lágru i z nekonečné bojové cesty se Svobodovou armádou od Buzuluku až do Čech...

"Dnes bydlíme v Jeruzalémě doslova pár metrů od sídla izraelského prezidenta,” říká paní Eva. “Je to na jedné straně dobré, protože tady máme zajištěnou ochranu stejně jako cela tato čtvrt, ale je to také riziko, protože tady mají Palestinci důležitý cíl…” Paní Eva se vrátila. Předčasně dospěla. V nové domovině se proto vrhla do práce. S živelností sobě vlastní. Chtěla zapomenout, nasytit se blaženým pocitem, že je zase člověkem. Pak se vzali s Ariem, jenž se osamostatnil jako malíř pokojů a natěrač. Zakázky se jen hrnuly. Určitý čas pak dělal i ve zbrojním průmyslu. Narodil se jim syn. Když trochu odrostl zastesklo se Evě Alterové znovu po společnosti. Každý šekel se hodil.

"Měly jsme partu dívek, s nimiž jsme pořádaly pro zákazníky různé oslavy, svatby, recepce či svátky u příležitosti “bar micva”. Tak jsem se seznámila s řadou lidí, mezi jiným také s paní Goldou Meyrovou, brzy na to ministerskou předsedkyní Izraele. Určitou dobu jsem ji obsluhovala, jako bych byla její neoficiální sekretářkou. Byly jsme totiž obě slovanského původu a dobře jsme si rozuměly.”

Eva Alterová se práce nebála. Kdo přežil ghetto a koncentrák, ten práci na svobodě miloval. Po číšnici, organizátorce slavností a pomoci Goldě Meirové dělala také čtrnáct let provozní ve starobinci na Olivové hoře, dalších šestnáct let byla vedoucí jeruzalémské kafilérie, aby místo pense šla ještě půjčovat čtenářům knížky do univerzitní knihovny…

Když v roce 1939 vtrhli Němci do Ostravy, tak to, co si rodina Bobyho Šlomo Davida po generace budovala a její děti vysnily, se během několika hodin změnilo v nenaplnitelnou iluzi. Přišli o všechno. “Otec jako drogista vyučený v Rakousku nebyl zvyklý manuálně pracovat. Přesto musel dělat v roce 1941 v mraze nádeníka s krumpáčem. S ostatními Židy, označenými žlutou hvězdou, dřel u stavební správy při regulaci řek Ostravice a Odry. Méněcenní museli dělat ty nejtěžší činnosti. S mámou jsme vždy ráno přivázali na sáňky dvě mlékárenské konve a vozili tátovi k Odře horký čaj. Aby nevychladl, obalili jsme nádoby peřinou…“

Přežil tyfus i Terezín, kde musel vozit popel spálených umučených Židů do nedaleké vodní nádrže. To vše jen proto, aby se ghetto “uklidilo” před příjezdem kontrolní komise Červeného kříže. Ta se měla na pokyn samotného Hitlera “ujistit”, jak se k židovským vězňům chová ohleduplně, když jim daroval celé město Terezín. “Hitler chtěl ukázat, jak pečuje o Židy. Vězni museli pro komisaře hrát divadlo, děti měly své představení známého Brundibára, židovští umělci zase museli hrát v symfonickém orchestru…” říká Boby Šlomo David.

Z Terezína na “Východ” do Osvětimi bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odjelo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození 3 800. Tragický byl osud terezínských dětí. Ze 7 590 nejmenších vězňů deportovaných na východ se osvobození dožilo jen 142… Když Bobby přežil útrapy Teretína, vystěhoval se do židovského státu. V Izraeli se učil v zemědělské škole, pomáhal zde plnit nákladní auta potravinami, vodou a municí. Celé kolony takto vybavených vozidel pak směřovaly do Jeruzaléma, aby zásobovali židovské vojáky v boji o samostatnost svatého a jejich hlavního města...

Inu, i peklo se musí umět přežít... Postavil padlému synovi pomník, aneb Nekonečnost touhy Židů po míru

Do Palestiny doplavala “na ouško” s harmonikou, dnes hraje bridž v Tel Avivu…

Jak Židovce Chaně zachránil život nacista Schindler…

(Ukázka z cestopisných črt “Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” - 2009 P3K)

Další glosy, komentáře a ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)-
http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/ http://www.facebook.com/profile.php?id=10000053041104#!/profile.php?id=100000530411044