Padouch nebo hrdina, všichni jsme jedna rodina…

Během uplynulého měsíce zemřeli dva mediálně propíraní muži – izraelský novinář Yehuda Lahav z Tel Avivu a účastník „třetího odboje“ Milan Paumer. Prvně jmenovaný pouze psal, prý levicově, přesto, anebo spíš proto, dostal nálepku vlastizrádce a k tomu verbální nakládačku nejen od skupiny židů v diaspoře, druhý byl naopak příkladem hrdiny, co bojoval za svobodu a  demokracii, jako Bush v Iráku, a přitom spolu s bratry Mašíny postřílel pár komunistů…

Novinář Yehuda Lahav...Foto: JIří Wagner

„Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ říkal novinářům Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší,“ sdělil, že na věc nahlíží z ryze teroristického hlediska.

Milan Paumer byl jedním ze skupiny bratrů Josefa a Ctirada Mašínových, loni oceněni Topolánkovsko-premiérskou medailí, kteří se na počátku 50. let prostříleli z Československa do NDR, poté do SRN a dál do USA. Zabili při tomto útěku sedm nevinných lidí. Proč tedy, pokud jim šlo pouze o zabití co nejvíce komunistů, nespáchali sebevražedný útok na mnohočlenné plénum ÚV KSČ. Ta druhá strana by byla o desítky super komunistů největšího kalibru slabší a nešlo by tím pádem o obyčejné roznášení letáků…

Zkrátka zatímco Yehuda Lahav zrádně psal do Rudého práva a Literárních novin, v jejichž redakční radě byli mj. Bohumil Hrabal, František Hrubín, Milan Kundera, Jan Otčenášek, Jan Procházka a Jiří Šotola, „odbojář“ Milan Paumer dělal záslužnou odbojovou činnost tím, že vraždil prašivé komunisty…

„Tragický omyl třetího odboje“ napsal historik a publicista Tomáš Zahradníček, který považuje vraždící řádění skupiny Mašínovců ze neomluvitelný běs. Stejně jako příbuzní brutálně zavražděných „komunistických zločinců.“ Vraždili nevinné lidi; podřezávali své svázané oběti…

„V sobotu Mašínovci tátu zavraždili, v pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny a zároveň nám řekl, že musíme začít vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem. O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami.

Josef Rošický s penězi původně odjet neměl. V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní. A přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník. Jenže ten byl podezřelý z krádeží v továrně, tak ho vedení pro peníze do čáslavské banky poslat nechtělo. Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi.

„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Podle něj táta nemohl ani převážené peníze vydat. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka, a kdyby výplaty mladíkům dal dobrovolně, mohla by to odnést jeho rodina. Jeho syn nevěří ani verzi, že se otec zabil sám při tahanici o zbraň. „Uměl střílet. Za první světové války bojoval v Itálii. A proč měl u sebe zbraň? Ta se při převozu peněz vozí. A pokud vím, když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi…“

Výhrady mají i pozůstalí po policistovi Jaroslavu Honzátkovi. “Oni teď udělají z Mašínů hrdiny, ale vždyť to byl teror,” říká syn policisty Honzátka Karel, jehož otci bylo po předchozích těžkých ranách a svázání, kdy se nemohl bránit, ještě podřezáno hrdlo.

Martin Kadlečík však ve svém blogu „zasvěceně“ píše: …“Prvního příslušníka SNB zastřelili 13. září 1951 v Chlumci nad Cidlinou při přepadení stanice SNB za účelem získání zbraní. Akce se bohužel nezdařila a tak si 28. září 1951 vytipovali pro přepadení stanici v Čelákovicích. V tomto případě byli již úspěšní a zbraně získali. Esenbák si ale jednotlivé členy skupiny po celou dobu pozorně prohlížel. Aby později nemohl podat jejich přesný popis, tak ho svázaného Ctirad uspal chloroformem a nožem usmrtil. 2. srpna 1952 přepadli vůz vezoucí výplaty pro zaměstnance do Hedvíkova. Člen Lidových milici vytáhl zbraň na neozbrojeného Josefa Mašína. Ten se na něj vrhl a v nastalé potyčce byl člen LM zastřelen svou vlastní zbraní. Zbývající členové posádky byli přivázání v lese ke stromům…“ Jak se vypisuje soutěž o amorální likvidaci poctivého člověka…

Zemřeli dva lidé, jeden jako zrádce a bezcharakterní novinář, co prý psal podbízivě pro totalitní režim, druhý hrdina, který se podílel na vraždě sedmi osob, jejichž úkolem bylo jen plnit rozkazy a chránit zemi před terorem. Zatímco pohřbu toho prvního se nezúčastnil žádný státník, ten druhý měl "nejvyšší pocty" ze strany českého premiéra Nečase i předsedy Senátu MUDr. Sobotky. Yehuda Lahav měl však velikánské štěstí, že se nepřipletl Mašínovcům do cesty při jejich kovbojské putování do země zaslíbené.

Napsal mi přítel: "Jako bývalý voják jsem citlivý na jednoznačné rozlišování zabití v boji a umučení, podřezání svázaného zajatce. Tohle řeší i Ženevská konvence. Já vím, že se to děje, ale i ve válce, za zabití svázaného zajatce je jediný trest. Trest smrti...

Znám pár cvalíků komunistobijců, kteří by podřezávali hrdla židobolševikům ještě dnes. Inu, ať jsi padouch, nebo hrdina, všichni jsme jedna rodina, jak lze parafrázovat zvolání z jedné české crazier komedie… Prorokování odňato prorokům a dáno je hlupákům…

(Další glosy, komentáře a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/)