Zimní olympiáda v Soči začala. Organizátoři dokázali vytvořit naprosto bezkonkurenční sportovní komplexy, což ovšem vadí českým médiím, která špiní, co se dá. Patologická zášť vůči všemu ruskému, zvrhlost individuí, co mají mindrák ze silné autority. Je to Olympiáda jediné discipliny - plivání na Putina. Od "vypraných miliard" a upadávajících klik u dveří v pokojích sportovců, až po některé, co si stěžovali, že nemají televizi či internet, další na nedostavěné hotely a problémy s nedostatkem vody, ta, která je, ta teče smradlavá a rezavá, nebo potíž s toulavými psy; to vše týden před zahájením her.
Zahajovací ceremoniál ZOH v Soči byl ve znamení srpu a kladiva po Rakousko-Uhersku...
Karas a spol, jsou zase "znechuceni" počtem vojáků a policistů, jakoby zapomněli na hrozby z Dagestánu, a co se dělo v Atlantě po tamním atentátu, kdy jen kolem jezera veslařů byly desítky po zuby ozbojených kukláčů, což ovšem naše média naopak vychvalovala, jak je ta americká bezpečnost vzorná. Výbuch si vyžádal dva mrtvé a 112 zraněných. Šlo o první ze série čtyř bombových výbuchů spáchaných 27. července 1996 Erickem Rudolphem kvůli zrušení interrupcí. Ovšem to, že v Oděse byly kdysi sovětské gulagy, to jsme se z českých médií dozvěděli hned. Nic o famózním zahájení, podle StarDens tanečníka Tyršových prostocviků Bosáka; Londýn je prostě Londýn, (byť šlo o LOH) měli tam svého Bonda a imitaci královny Alžběty 2.
Kam se na Bonda hrabe Těreškovová, Firsov či Tretjak. A Dusík do toho, co při zahajovacím ceremoniálu mlčel, když byla připomenuta Vlastenecká válka; neřekl, že byly zabity desítky milionů Rusů, když Rudá armáda nakonec osvobodila Evropu. V mžiku ale ožil, když se nad arénou objevil Rakousko-Uherský znak nesoucí kladivo a srp, kdy ho přisoudil Stalinovi, gulagům a milionům umučených Rusů. A do toho biatlon a v emocích Jan Matouš, vicemistr světa z roku 1990, jenž oznamuje: "Jarda furt vede! O 1,2." Ale po chvíli přidává: "Šipulin letí, jak hovado..." Holt, emoce jsou sviňa, ale co bude, až budou čeští hokejisté hrát s těmi znenáviděnými ruskými zlosyny...
A což teprve zákony proti homosexuálům, když hlavní píseň ceremoniálu zazněla v podání dvojice lesbiček ze skupiny Tatu: "Nas nědogonjat..." A pak ještě krasobruslení; suverén Pljuščenko skočil bez problému na tucet trojných skoků, jeden čtverný, pár dvojných. Komentátorka prohlásila, že to nebyla soutěžní jízda, ale nudná exhibice, jízda z minulého století, přestože získal již čtvrtou zlatou ze čtvrté olympiády. Zcela nedostižná Julia Lipnická zvládla famóně svoji sestavu na hudbu z filmu "Schindlerův seznam" v červených šatech, stejně jako černobílý Spielbergův snímek, v němž symbolicky jen jedna dívka byla v červených šatech, protože nakonec zemřela. K tomu deset trojných škoků, bezkonkurenční piruety, ale odbornice se nechala slyšet, že bezva, ale že neumí komunikovat s publikem. Prostě, pokud jde o Rusy, je každá podlost dobrá...
A nyní to nejdůležitější; svět prý žije olympiádou v ruském Soči, fanoušci, sportovci a ani Mezinárodní olympijský výbor však nemají zdání, že se jejich hotely nachází v místech, kde se rozkládal sovětský gulag. V centru olympijského města sídlila během druhé světové války správa sovětského pracovního lágru. A silnice spojující lázně na břehu Černého moře, asfaltku k turisticky oblíbené rozhledně Velký Achun a mnoho dalšího stavěly desetitisíce vězňů z tábora "Ochunlag". Také jsme se dozvěděli, že mezi vězni umírali i Čechoslováci, kteří uvěřili propagandě, že v Rusku (tenkrát v SSSR) se žije líp. A utekli přes hranice. Sovětští komisaři NKVD se s nimi nepárali. Jako se všemi cizinci, co byli bezpečnostním rizikem. byla přece děsivá válka, nepřátelé byly horší než mor. Úředním rozhodnutím bylo odsoudili jako údajné špiony na nejméně tři roky v nápravně-pracovním táboře. Nedej bože, když u uprchlíka objevili mapu nebo ještě hůře kompas, to bylo za pět a více let. A byli to též Litevci, Lotyči, Benderovci.Madaři, Rusíni...
To 20. března 1939 německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop předložil svému litevskému protějšku Juozasu Urbšysovi ultimátum, jímž požadoval navrácení Memelu. Smlouva, jež tomuto požadavku vyhověla, byla podepsána v časných ranních hodinách 23. března 1939. Již předtím připluly do Memelu německé námořní síly v čele s bitevní lodí Deutschland, na jejíž palubě se nacházel sám Hitler. Opětné připojení k Německu se v Memelu setkalo s vcelku kladným ohlasem, následovaly perzekuce z politických a rasových důvodů. Vznikl ozbrojený odpor vůči SSSR, litevští partyzáni, přezdívaní "Litevští bratři".
Novou tajnou dohodou z 28. září roku 1939 se Litva dostala pod vliv Sovětského svazu. Německo se Litvy zřeklo za 7,5 milionu USD. Na jihovýchodě země působily také polské oddíly Armiji Krajowe. Litevcům se jako jediným z pobaltských zemí podařilo vytvořit řídící organ rezistence – Jednotné hnutí demokratického odporu (BDPS). Aktivita litevských partyzánů byla v Litvě největší ze všech tří pobaltských zemí - celkem se mluví o 77 000 lidech. Rozsah činnosti byl umožněn mimo jiné i přihodným terénem země, plným močalů a hlubokých lesů. Partyzánské hnutí dokázalo až do konce čtyřicatých let prakticky zcela paralyzovat činnost sovětů na venkově.
Nejen v Oděse však vládl teror. Byl podzim roku 1942. V areálu továrny Baťa v polském Chelmeku stojí dům obehnaný ostnatým drátem. V noci se v něm židovští vězni z nedaleké Osvětimi snaží načerpat síly, aby ráno mohli pracovat. Podnik si jich najal 100 až 150 i s nacistickými bachaři. V nelidských podmínkách čistí tovární rezervoáry vody od bahna. “Brutální zacházení, nulová péče a nedostatečná strava i oblečení si vyžádaly velké oběti. Při tomto pracovním nasazení zemřelo nejméně 47 lidí, zřejmě jich však bylo víc,” přibližuje v těchto dnech utajovanou skutečnost vědec Martin Marek z Historického ústavu Masarykovy univerzity v Brně.
Řada mých židovských přátel mi to popsala zcela věrně; utíkali před nacismem na východ a protože byli považování za potenciální nepřátele Sovětského svaz, skončili v pracovních táborech. Kurt Lazrer, Jan Rosenbaum, Jan Adler a další. Věděli, že v pobaltských zemích je obyvatelstvo na straně nacistů. Ještě dnes funguje rovněž na Ukrajině strany Svoboda jako ultranacionalistického, antisemitského a extrémně pravicového uskupení, které přímo navazuje na tradice Ukrajinské povstalecké armády (UPA). V Česku se pro ni používá trochu hanlivě znějící označení “banderovci” podle jejího vůdce Stepana Bandery. UPA za druhé světové války bojovala za nezávislost Ukrajiny a snažila se zemi vymanit z moci Sovětského svazu. V gulagu v Oděse byli hlavně ti, kdož tvořili prohitlerovskou frontu. Pokud chtěl Stalin porazit Hitlera, nemohli mu stát v cestě. Jinak by to Berlína nikdy nedorazil...
Také na Podkarpatské Rusi působily prohitlerovské teroristické oddíly; Rongyosgárda (též Szabadcsapatók) cvičené v Maďarsku. Jejich úkolem bylo provádět záškodnickou činnost. Maďaři zabrali 152 tisíc hektarů nejúrodnější části země s vinicemi, ovocnými sady, tabákovými a kukuřičnými plantážemi. Přerušili tak hlavní železniční trať od Čopu na východ. Stejně tak bojovaly na straně Hitlera jednotky v Litvě či Lotyšsku. Proto byla nedůvěra SSSR pochopitelná, že vytvářeli gulagy, kam byli internováni cizinci, kteří působili na jejich území. A tak vznikl jeden z nich také v Oděse. Přiměřená obrana...
Ovšem narosto stejná situace nastala v USA po vypovězení války Japonsku. Též přiměřená orbana. Manzanar byl je jedním z desíti internačních táborů, které byly za 2. světové války vystavěny na východním úbočí horského hřebene Sierra Nevada v Kalifornii. Možná o tom sportovci olympiád v Salt Lake City, Squaw Valley či v Lake Placid nevěděli, že v jejich blízkosti byli týrání lidé. Příběh amerických Japonců po náletu na Pearl Harbor v prosinci 1941 byl sice krutý, jak je v zatemněných vlacích stěhovali do internačních táborů. V drsných podhorských podmínkách, kde letní teploty přesahují běžně čtyřicítku a v zimě klesají pod bod mrazu, bylo namačkáno na jednu míli čtvereční více než 11 tisíc lidí.
Z nich většina pocházela z oblasti Los Angeles a dvě třetiny z celkového počtu byli rovnoprávnými US občany. Vysídlení se týkalo celého západního pobřeží, ze svých domovů byli nuceni odejít lidé bydlící v oblasti Kalifornie, Oregonu, Washingtonu a jižní Arizony. Tábor tvořilo 36 hlavních bloků, v každém z nich bylo umístěno 200 až 400 mužů, žen a dětí, vždy ve 14 dřevěných domech. Celý areál byl obehnán ostnatým plotem, po obvodu bylo rozmístěno 8 strážných věží, kde nepřetržitě hlídkovala ozbrojená ostraha. Ta měla rozkaz střílet na všechny, kteří by se případně pokoušeli utéct. Kdoví, jestli ony ostnaté dráty nebyly pod proudem…
Znalci amerických dějin vědí, že internace “nepřátelských osob” na území USA není něčím neznámým. V roce 1838 autorizoval hromadnou internaci příslušníků kmene Cherokee prezident Martin van Buren. Známé jsou též koncentrační tábory Abrahama Lincolna z doby občanské války. Poté byly po vstupu USA do bojů první světové války uvěznit přes sto tisíc pacifisticky smýšlejících či jeho válečnou politiku kritizujících Američanů. Za druhé světové války nebyli v koncentračních táborech internováni pouze Židé či příslušníci slovanských národů, ale z rozhodnutí prezidenta Roosevelta také přes sto tisíc v USA žijících Japonců a několik tisíc Němců.
Mnozí „učenliví“ američtí politici si nejspíš mysleli, že by byla škoda na tuto tradici tvořivě nenavázat. A bylo se třeba nějak vyrovnat s šokujícím útokem na Pearl Harbor, kdy zachvátila USA protijaponská nenávist. A bylo jedno, jestli jsou občany Spojených států nebo ne. Atmosféra nenávisti k expanzivnímu nepříteli se přelila i na domácí obyvatele japonské rasy i na věci je připomínající. V amerických parcích byly dokonce pokáceny japonské třešně, situaci zhoršovaly i výroky některých politiků. Nejlepším řešením prý by bylo poslat je všechny zpátky do Japonska a pak celý ostrov potopit. V době útoku na Pearl Harbor žilo na západním pobřeží USA asi 112 000 obyvatel japonského původu. Zhruba 40 000 z nich byla první generace přistěhovalců bez amerického občanství. Ovšem zbylých téměř až 80 000 Japonců se ve Spojených státech již narodilo a měli americké občanství.
Vláda nařízením exekutivy prezidenta Franlina D. Roosevelta, toho, co pak chlubil, jak nechal nafotit hromady mrtvol z Osvětimi a vytvořil důkaz pro historiky o holocaustu, sáhla v únoru 1942 k těmto opatření z důvodů národní bezpečnosti, domnívala se totiž, že by lidé japonského původu mohli být např. snadněji získáni nepřítelem k projaponské špionáži či sabotážním akcím. (V té době již existoval koncentrák Osvětim a začaly transporty Židů do Terezína…) Na tichomořském pobřeží byly zřízeny vojenské zóny a zakázaná území, ze kterých byli američtí Japonci převezení do internačních táborů mimo tyto zóny. Valná většina z asi 110 000 deportovaných byla převezena do některého z deseti táborů…
Jelikož bylo ohromné množství lidí nuceno opustit nejen své domovy, ale i živnosti, vznikla jim značná finanční ztráta, za kterou je nikdo nekompenzoval. Jsou známé i případy úmrtí internovaných osob v táborech, např. v táboře Manzanar zemřelo 146 “vězňů”. Mnoho Japonců psychicky strádalo, jelikož se většina z nich cítila být Američany a byli zklamáni z postoje země, do které odcestovali s vidinou lepšího života a svobody. Japonci si mohli ze svých domovů vzít pouze 30 kilo osobních věcí. Židé jen dvacet…
Z tábora Manzanaru vznikl památník a byl natočen dokumentární film, jenž přibližuje život v táboře, ale i předešlé období, v němž postupně narůstající nenávist k Američanům japonského původu přerostla v jejich vystěhování a umístění v lágrech. Tato částečná rekonstrukce má přinést příležitost budoucím generacím porozumět tehdejšímu strachu, rasizmu, diskriminaci a nenávisti, která vedla k založení jak Manzanaru, tak i ostatních internačních táborů. Místo má zůstat připomínkou válečných hrůz a nespravedlností, které přináší oběti na obou stranách válečného konfliktu. Naštěstí se nerovná hrůzám Muzea Osvětim…
V roce 1983, to to trvalo, přijala americká vláda po dlouholetém snažení odpovědnost za způsobená příkoří a uznala nespravedlivost tehdejší internační politiky. O pět let později bylo rozhodnuto o výši odškodnění pro dosud žijící oběti. Jednalo se o asi 60 000 Američanů, z nichž každý dostal jednorázové odškodnění 20 000 USD z vytvořeného fondu v celkové výši 1,25 mld dolarů. A nikdo se tomu neodváží říkat „průmysl holocaustu“… Během války bylo přesídlení údajně nebezpečných lidí ospravedlňováno jako vojenská nutnost. Až po 47 letech, v roce 1989 podepsal prezident Reagan formální omluvu vlády USA všem účastníkům a obětem tohoto nepřátelského aktu. Manzanar byl v roce 1992 jako nejzachovalejší místo ze všech původních 10 táborů prohlášen za národní historické místo.
Bez protijaponské hysterie naopak přežila Austrálie ještě větší nálet na přístavní město DarWin. O zhruba tři měsíce po Pearl Harboru Japonci rozbombardovalo 242 letadly největší přístav kontinentu, kde větším počtem bomb než dopadly na Pearl Harbor zničili 23 stíhaček, deset lodí a torpédoborec, čímž zrušili de facto australské vojenské námořnictvo. Mrtvých Australanů bylo 251… Nevím, ale o žádných internovaných australských Japoncích jsem neslyšel… Jen pak zvěst o dvou atomovkách na Nagasaki a Hiročimu s několika sty tisíci mrtvými Japonci...
Inu, ministr Kerry už začal na Ukrajině, kde Kličko vyhrožuje Janukovyčovi stejnou smrtí, jakou byl popraven Kaddáfí či Ceaucescu, novou "studenou válkou"; kdo chce Oděsu degonestovat, vždycky si hůl najde, byť jen tu psychopatickou, zvanou patologická zášť vůči Rusku... Dali nám šanci za 54 miliard Kč, ale co ty kosti vězňů z gulagu…?
V gulagu dělal laptě z březové kůry, v Buzuluku se stal paragánem
Proč se bát napsat, že gulagy neměly plynové komory a krematoria?
Proč stáli u zrodu Svobodovy armády Židé…?
Z hororu je turistická atrakce, aneb Welcome v jaderném pekle…
Je to už sedmdesát let, kdy v Buzuluku vznikla Svobodova armáda…
Další komentáře, glosy, reportáže a ukázky z knih na webech a také v elektronickém vydání na eReading.cz(http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)- http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.facebook.com/profile.php?id=10000053041104#!/profile.php
