Byl jsem v tom architektonicky vyvedeném štrasburském sále Rady Evropy, připomínající lotosový květ, rovněž v dobách, kdy zde ještě za Československo kraloval do roku 1992 velvyslanec naší mise Čestmír Císař. Dělal jsem s ním rozhovor pro redakci Moravskoslezského dne.
Trochu se na mě ten roztomilý pán s šedovlasým ježkem na hlavě zlobil. Přijel jsem totiž o hodinu později, než jsme byli domluveni. Auto mě dovezlo omylem ke štrasburské radnici. A než jsem zjistil svůj omyl a městským autobusem č. 39 ujel pár zastávek k Radě Evropy (Council of Europe) musela zrušit domluvenou schůzku se mnou i generální tajemnice RE Cathérine Lalumiérová.
A to byl v očích pana velvyslance trapas až na půdu. Prostě faux pas přímo mezinárodního rozsahu. Tak mě pozval do jídelny Rady Evropy a nechal mě v režii paní Šrámkové, tiskové mluvčí, která však mluvila francouzsky. Byla totiž za Čecha vdaná Francouzka.
Věnovala mi nejen prohlídku budovy Parlamentu Rady Evropy, ale i Evropská vězeňská pravidla, která se po mém návratu do Ostravy stala v tamní vazební věznici hitem a zřejmě nejpůčovanější brožurkou v její historii. A to se mi všichni smáli, proč chodím do jazykovky v profesorce Tušilové zrovna na franinu…
Štrasburk má počet obyvatel skoro jako Ostrava. A je to město plné rozporů. Sídlí v něm Rada Evropy, Evropský parlament a Evropský soud pro lidská práva.V letech 1348 - 1349 postihla i Štrasburk epidemie moru, tzv. černá smrt, a protože se za její původce pokládali, koho jiného než Židy, došlo zde k jednomu z nejhorších pogromů, při němž byly upáleny stovky Židů.
Ti následně navíc nesměli ve městě bydlet až do konce 18. století. V polovině 15. století zde byla dokončena věž katedrály, která svojí výškou 143 m byla až do roku 1874 nejvyšší stavbou světa. Tu předstihla v témže roce o čtyři metry až věž kostel Sv. Mikuláše v Hamburgu...
V roce 1970 byl Čestmír Císař, historik a sociolog, narozený 2. ledna 1920, vyloučen z KSČ a nesměl veřejně působit ani publikovat. Pracoval v této době i jako dělník, vrátný, noční hlídač a telefonista. Silně se podílel na vydávání československých samizdatových textů.
Po roce 1989 byl rehabilitován a stal se československým velvyslancem pro zvláštní mise, naposledy u Rady Evropy ve Štrasburku. Dne 21. února 1991 podepsal ministr zahraničí ČSFR Jiří Dientsbier a generální tajemnice Catherine Lalumiérová smlouvu o našem vstupu mezi 25. zemí Rady Evropy jako její řádný a plnoprávný člen.
Ze Štrasburku ale musel Císař v roce 1992 odejít, protože se na něho vztahoval lustrační zákon. Ten postihoval i osoby, které za komunismu zastávaly čelné vládní funkce a Císař byl ovšem v šedesátých letech reformistickým ministrem školství a kultury.
Tento český diplomat byl jedním z hlavních představitelů reformního směru na konci 60. let. Do vysoké politiky vstoupil v roce 1963, kdy zastával funkci tajemníka Ústředního výboru KSČ. Následující dva roky působil jako ministr školství a kultury, poté byl pro své reformní názory odsunut jako velvyslanec do Rumunska.
"Zpět jsem se vrátil na popud Alexandra Dubčeka a po rezignaci Antonína Novotného se stal jedním z hlavních adeptů na post prezidenta republiky. Své kandidatury jsem se ale vzdal ve prospěch Ludvíka Svobody. Pak jsem byl na přelomu roku 1968 až 69 předsedou České národní rady. A když nastal rok1989 patřil jsem k prvním zakladatelům Obrody – Klubu za demokratický socialismus a také opět jedním z kandidátů na prezidentský úřad..." říkal rozšafně.
"Pražské jaro bylo jedním z nejkrásnějších období v mém životě. V době, kdy byla Evropa rozdělena na dva bloky, tak zde nastalo jisté uvolnění," řekl mi pak k období svého politického vzestupu. "Od roku 1963 začalo mé působení ve veřejných funkcích v oblasti vědy, vzdělanosti, kultury a umění. Byl to rozlet, který zaujal nejen Evropu, ale i celý svět. Všichni nám drželi palce..."
Období Pražského jara považuje předseda České národní rady za obrodou intelektuální obce: "Prý vládla dělnická třída, ale bez českých a slovenských intelektuálních sil nemohl ten systém dobře fungovat. Jaro roku 1968 znamenalo především návrat ke kořenům Masarykova humanismu...
Podle encyklopedie pocházel z chudé rodiny malíře pokojů v Sudetech, odkud se po Mnichovu v roce 1938 rodina musela odstěhovat. Avšak od roku 1936 dostal jako nadaný žák stipendium ke studiu na lyceu ve francouzském Dijonu, a toto studium tam také ještě koncem jara roku 1939 zakončil maturitou.
Po druhé světové válce vystudoval v Praze na Karlově univerzitě sociologii a historii. V roce 1945 vstoupil do KSČ a působil v různých kulturních, školských a vzdělávacích správních funkcích i jako novinář. V době liberalizace šedesátých let byl jedním z čelných reformátorů Pražského jara...
K devadesátým narozeninám mu blahopřáli začátkem ledna 2010 i jeho vrstevníci, mezi nimi i někdejší premiér Lubomír Štrougal. Oslavu v pražském Domě armády uspořádala Společnost Ludvíka Svobody. Mezi gratulanty byli také exministři Jan Kavan a Miroslav Grégr, zakladatel občanského sdružení Přátelé Miloše Zemana a Strany práv občanů.
Při této příležitosti ho v Poslanecké sněmovně přijal její předseda Miroslav Vlček a předal mu pamětní list a medaili. A také mu dal možnost znovu si vyzkoušet křeslo předsedy Sněmovny.
Spolu s ním také nedávno uvedli jeho knihu "Paměti" i dlouholetí přátelé Zdeněk Jičínský a Miroslav Grégr. Jde o memoáry muže, který sehrál významnou roli v československé politice šedesátých let dvacátého století. Vypráví na 1281 stranách o dětství, studiu ve Francii, kariéře politika komunistické strany včetně obrodných 60. let, o perzekuci v době normalizace i diplomatické misi v EU po listopadu.
"Čestmír Císař je symbol vzdělaného politika, k němuž se hlásím od doby, kdy jsem jako student na jaře 1968 s ostatními volal Císař na Hrad!," řekl velvyslanec Slovenska spisovatel Ladislav Ballek, s nímž jsem se setkal v Bratislavě, stejně jako s tehdejším prezidentem SR Rudolfem Schusterem, u příležitosti udělení ceny E. E. Kische za moji literaturu faktu...
(Další komentáře, glosy a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz)
