Miluji tvoji kostní dřeň, lásko...

Brzy se chystal oslavit svých dvaačtyřicet; kdyby nosil černý kaftan a pejzy, měli by z něho radost Chasidé v jeruzalémské čtvrti Mea She´arim - Sto bran. V očích mu jiskřilo i cosi azurově árijského s ocelovým odstínem.

I za mraky se skrývá Slunce...Foto: B. Olšer (2)

Ježily se mu hrůzou chlupy po těle, aby to nemělo nic s tím, že jeho tchán Petr Adolf Černý - Schwarz byl synem veterána wehrmachtu od Westerplate Manfreda Schwarze a jeho ženy Gizelly, dozorkyně SS v Birkenau.

Byl to čirý nepokrevní blud. Přesto pro odčinění toho stihomamu velebil, kde mohl vůli Izraelců, oddaných domovině svých praotců, i když ta byla plná až na kost Kumránu vyschlých vádí a nevraživosti Arabů.

Miloval svoji ženu Ritu a ta milovala své děti. Staly se jejím životním trumfem. Dala jim život hned dvakrát. Když byly Ditě necelé tři roky, spadla z trojkolky. Nevinné bác, děti tak padaly z trojkolek každou chvíli a nanejvýš si odřely kolena. Ona se ale nabodla v trávě na rezavý ocelový drát, jenž jí roztrhl tříslo i tepnu.

Hanzi se proklínal, proč jí nekoupil raději kočárek s panenkou. Málem vykrvácela. Jediná krevní skupina AB pozitivní široko daleko patřila její matce. Podle turínského plátna byla stejná i Kristova obětní krev...

Sotva jim jedna hrůza ubrala roky života, dočkal se syn Marek děsivé diagnózy - leukémie. V sedmi letech, sotva začal s ročním zpožděním chodit do školy. A znovu to byla Rita; její kostní dřeň se ukázala jako ideální, i když všemi testy prošel i Hanzi, s negativním výsledkem. Byl šťastný, že Marek přežije, ale též dost trpěl, že si jeho žena s okázalým a osudem nalinkovaným sebeobětováním vydobyla monopol na jejich děti.

Marek měl svého křečka Křečka a ten s kočkou Ninou (dal jí jméno podle své představy ideální ženy -Něžná- Inteligentní-Nezávislá- Altruistka) splňovali otcovo přání; oba byli největší požírači chlebových zbytků.

"Žádný zbytek chleba nesmí řijít nazmar!" naučila ho v Tel Avivu paní Chana, co přežila hrůzy, hlad a bolest Osvětimi. Sama měla svůj dům otevřený pro spoustu průchozích toulavých koček.

To přítulné zvířátko koupil, když mu křehounký a průsvitný syn přičiněním přemíry bílých krvinek s hlavou dohola bledl a čekal na nejhorší. Od té doby Hanzi nesnášel holé lebky, ty skinheadské ze všech nejvíc.

"Tati, já asi umřu, že...?” díval se Marek smutnýma očima na otce, který sliboval Bohu hory doly a tisíc obrácených bezvěrců, jen aby přenesl synovu nemoc na něho.

"Všichni jednou umřeme...” řekl mu s lesklýma a po roce bezesných nocí zcela vyplakanýma očima.

Viděl ho, jak měl ještě před půlrokem husté dlouhé vlasy, z nichž mu Rita načesala na školní rej masek pankáčský účes.

"Ale já už brzy, že jo...?” podíval se Marek dětsky upřímně, ale bez panické hrůzy a jeho otce zahltil pláč a jen silou vůle ho v sobě zadržel.

"Maminka tě zachrání, uvidíš!”

"A co se stane, když někdo umře?”

"To se jen přestěhuje na nejnádhernější ostrov, kde pořád svítí slunce a zpívají ptáci...” zašeptal otec a svoji hlavu položil vedle synovy, ale obličejem do polštáře, aby nebylo vidět jeho slzy.

"Nebe je ostrov?”

"Ten největší a nejkrásnější!”

"A přijdete tam za mnou?”

"Ty budeš žít, uvidíš!”

"Ale kdybych umřel, přijdete tam za mnou?”

"Jednou se tam setkáme všichni...”

"Ty též?”

"Každý!”

"Dita též?”

"I Dita!”

"A maminka?”

"To víš, že i maminka. Co by si bez nás počala...?”

"A děda s babičkou z Šumavy?”

"Ti také...”

"I ostravští?”

"S kým by hrál šumavský děda mariáš?”

"V nebi se může hrát mariáš?”

"Jen nebeský!”

"A co soužka učitelka. Bude tam...?"

"Paní učitelka nebude zapotřeí, v nebi vědí všichni všechno..." 

"A bolí to, když někdo umře?”

"Je to jako spánek,” řekl a proklínal se, že si místo svého vandrování nepovídal s Markem v době, kdy ještě bylo všechno tak krásné.

"A trefíte do ráje?”

"Ponesou nás dopravní andělé!”

"V helmách?”

"Andělé je nepotřebují, jsou nesmrtelní!”

"Škoda, že my nejsme nesmrtelní...”

"Bavily by tě snad miliónté narozeniny?”

"Mně by stačily aspoň patnácté...”

"Oslavíš i sté, uvidíš!”

"A peklo je též ostrov?”

,,Peklo je ta nejděsivější propast!”

"Do ní se propadne dědova maminka, co dusila Židy plynem...?”

"Všichni, kdo někoho zabili!”

"A jsou na tom ostrově i křečci?”

"Tam je křečků...!”

"A kde ten ostrov leží?”

"Na jedné z hvězd...”

"A na které?”

"To je tajemství!”

"Aby tam neotravovali turisti, že jo!”

"Aby tam byl věčný klid a mír!”

Dita byla během svého zranění týden v umělém spánku, a když se probrala, byla jen vyjevená, že tak dlouho spala a neměla ponětí, co se s ní dělo. Marek svoji nemoc prospat nemohl, uvědomoval si ji a s krutou jímavostí se s ní vyrovnával.

Hanzi neznal dospělého člověka, který by nesl své balancování na pokraji propasti smrti tak statečně. Dlouho pak své ženě Ritě líbal ruce a něžně ji objímal.

"Miluji tvoji krev a kostní dřeň!” šeptal pateticky a myslel to smrtelně vážně.

"Víc než mě?”

"Zachránilas tři naše životy, lásko!”

"Čtyři... Co bych tady bez vás asi tak dělala...?

(Ukázka z románu "Černá krev")

(Další ukázky z knih, komentáře a fejetony na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz)