Měli obchodní dům, až vyměnili mercedes za koně, žebřiňák a slámu

"Můj dědeček Mořic Bachner měl čtyři syny a čtyři dcery. Když zemřel, byla z toho senzace, svůj testament snad poprvé u nás nahrál v ostravské nemocnici na gramofonovou desku. Podle ní se pak řídila celá rodina. Nejstarší syn dostal obchodní dům, můj otec, vyučený řezník převzal řeznictví a uzenářství, třetí syn zdědil textilní obchod, zatímco na toho čtvrtého nezůstalo nic, protože se oženil s Němkou..."

Bedřich Eli Bachner s částí své 24členné rodiny v osadě Moledet...Foto: B. Olšer (2)

Historie hodná ostravského rodu Bachnerů. Vypráví mi ji jeden z vnuků bohatého dědečka - Bedřich Eli Bachner. Dnes žije v izraelské osadě Moledet. Vystěhoval se z Ostravy v roce 1947, stal se zde vojákem, potom pastevcem, později starostou a ekonomem. Osvětimský vězeň č. 1983.

Mírně extravagantní počiny měl dědeček Bachner (1871–1935) ve svých genech; koncem roku 1931 koupil část staré školní budovy čp. 177 na nároží Zámecké a Puchmajerovy ulice, aby zde nechal o dva roky později postavit moderní obchodní dům. Osloveným architektem byl Erich Mendelsohn, jeden z významných německých architektů dvacátého století. Jeho budovy byly vybudovány na území dnešního Německa, Polska, Ruska, Norska, Velké Británie, Izraele či USA.

Podle blogu Jaroslava Němce řekla německá historička umění Ita Heinze-Greenberg, že nápad mohl vzniknout na zimní dovolené, kde se Bachner setkal s Mendelsohnem v hotelu Chantarella ve Svatém Mořici. Inu, ne každé lyžování končí nějakou frakturou nebo zápalem plic...

V noci 14. března 1939 obsadila německá vojska Ostravu. V tu samou noc otec Bedřicha Bachnera utekl do Bohumína, který byl v té době součástí Polska. Měl zprávy, že ho chce německá řeznická konkurence fyzicky zlikvidovat. Utíkat musel i malý Bedřich.

"Tenkrát mi bylo osm a vím, že jsme sjeli klecí do šachty, asi do dvousetmetrové hloubky. Tam mě vzal nějaký umouněný pán za ruku a dlouho jsme klopýtali důlní chodbou, až jsme zase za hodinu vyšli ven a už jsme byli za hranicí. Ten horník, který mě převedl, moc dobře znal naši rodinu. Jako všichni ostravští havíři, kteří u nás nakupovali. Byli jsme totiž nejlevnější," pyšně vzpomíná. "Měli jsme velký osobní vůz Mercedes, který byl schopný jet i na líh, protože benzín v té době už k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus. Tak jsme auto vyměnili za dva koně a žebřiňák se slámou, abychom měli na čem spát. Blížila se přece zima..."

Chtěli do Ruska, nakonec se dostali do Prahy. Pěšky, náhodnými povozy, vlakem. Byl už konec roku 1940. V únoru 1942 začaly transporty do Terezína. Jeli v tom třetím. Béďu s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy. Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Uvěznili je v ghettu. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně...

"Všechno nazpaměť. Každé učivo jsme si zopakovali bezpočtukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedělal, nic bych nevěděl. Žádné poznámky jsem neměl. Jen to, co mi utkvělo v hlavě z to neustálého opakování toho, co nám učitelé povídali. Všechno jsme se učili česky, verše našich básníků, hráli jsme i divadlo, často Brundibára nebo operu. V Prodané nevěstě jsem hrál kluka, který běží vyděšeně přes náves. Dodnes umím větu, kterou jsem musel křičet: Spaste duši, medvěd se utrhl!" zasněně se zasmál.

Terezínské ghetto začalo praskat ve švech. Židů z celé republiky přibývalo. Bylo se jich třeba zbavit. Mrtvoly byly páleny, jak na běžícím pásu, jejich popel už skoro zaplnil nedalekou vodní nádrž. Proto začaly první transporty do koncentračního tábora v Osvětimi. Byl přemístěn do Birkenau - Osvětimi II, do sběrného tábora pro lidské trosky, které zde čekaly, až se uvolní místo v plynových komorách.

"Bylo to ke konci ledna, střelba ruských tanků už byla slyšet až v Osvětimi. Němci vězně rychle naložili do vlaku, aby nás přepravili dál od fronty. Aby Rusové neviděli, jak Židy zbídačili. Ujeli jsme ani ne pět set metrů, když ruská stíhačka zasáhla lokomotivu. Tak jsme šli pěšky až do Buchenwaldu. Kdo nestačil, byl zastřelen. Mrtvoly byly nakládány na vozy...

Chleba už nebyl, tak jsme večer dostávali hrst žita. To jsme po zrníčku jedli celý den. Šetřili jsme si ho. Jedno zrnko jsme žvýkali hodinu. Pak jsme šli tři dny a dva starší spoluvězni mi během nich vyprávěli pohádky, jenom abych neusnul a nebyl zastřelen," odkašlal si a zapálil si další cigaretu.

Spávali vždy na hřbitově, aby je nikdo neodhalil. Podařilo se jim uprchnout. Jednu noc je probudilo prudké světlo. Reflektory ozářily mýtinu, na níž spali. Mysleli si, že je vypátrali Němci. Nevěděli, kdo na ně svítí. Slyšeli ale jinou řeč, než němčinu. Byli to američtí vojáci, kteří měli dojem, že objevili německé dezertéry. Mnoho vězňů mělo na sobě kradené uniformy esesáků. Tím pro Béďu Bachnera skončila definitivně válka i utrpení v lágrech.

"Byl to tankový pluk americké armády, s nímž jsem se 11. května 1945 dostal až do Berlína. Jel jsem na tanku jako maskot pluku. Ušili mně americkou uniformu a vzali i do Frankfurtu nad Mohanem, kde hlídali tamní Univerzitu, v níž bydlel vrchní velitel generál Eisenhower. Měli spoustu jídla, masa, šunky, salámů, ale nám dávali jen chleba a v malých porcích. Byli jsme totálně vyhladovělí; pár hochů to nevydrželo a tajně se nacpalo k prasknutí. Měli z toho zauzlování střev a smrt. Rád na Američany vzpomínám, protože to byli další lidé, kteří mi zachránili život," říká důrazně. "Pak jsem se vrátil do Ostravy. Vybavovalo se mi, jak mi otec neustále opakoval: Až se vrátíš, tak nezapomeň: bydlíme na Pivovarské ulici č. 21. když uvidíš zelená vrata, to je náš dům! Našel jsem ho. Matka ho před útěkem zamkla. Jeho vyrabování však nezabránila..."

Bratr i maminka byli Němci umučeni v Osvětimi. Bedřich se pokoušel zapojit do poválečného života. Nešlo mu to. Jakmile někde uslyšel němčinu, hned by střílel. A musel dohánět ztracený čas. Měl za sebou jen dvě třídy obecné školy v Ostravě. Chtěl mít maturitu. Tak ho vyzkoušeli, co vlastně umí; udělal zkoušky bez potíží. Měl za sebou přece terezínskou školu. Pozvolna v něm uzrával plán vystěhovat se do Palestiny.

"Za dvě stě tisíc korun strýc, ten, co ho děda vydědil, s mým otcem koupili cizí doklady. Dali tam moji fotku a rázem jsem byl Angličan John Brackley. Britové totiž povolili všem vojákům, kteří bojovali za britskou armádu proti Němcům, že se mohou usadit na tom místě Britského království, kde bojovali..."

Tak se dostal do Palestiny. Pár měsíců se učil hebrejsky. A našel nové kamarády. Robert Šlomo David, Petr Bachrach, Hanuš Rosenbaum a Harry Goldberger.

"Každý z nás měl za sebou koncentráky nebo odboj proti fašistům. Nebyli jsme z cukru. Za námi byly už také boje s Araby o záchranu Jeruzaléma, za odměnu jsme vyfasovali každý polní lůžko, matraci plnou slámy a jednu deku, všichni dohromady stan. Takto vybaveni jsme se vydali na venkov a usadili se v osadě Moledet. Naši "osídlovací" akci jsme nazvali ŠEIFAH, což bylo slovo složené z počátků našich jmen v hebrejštině znamenající touhu," nostalgicky vzpomíná můj hostitel. Proč ještě nemá Izrael ani po šedesáti letech vlastní Ústavu?

V roce 1953 se oženil. Svoji životní lásku Tovu, s níž má čtyři děti, objevil, když přišla pomáhat jako příslušnice armády do jeho vsi. Čtyřiadvacet členů Bachnerova klanu je dnes možná v Izraeli největší židovskou rodinou, žijící pohromadě v jedné vesnici. Moledet už má na 340 členů a přes 120 dětí, k tomu dalších pětačtyřicet rodin, které sice ve vsi bydlí, ale nejsou členy osady.

Starají se společně o chov tří tisíc kusů krav, jejichž telata vykrmují a prodávají. Denně nadojí třináct tisíc litrů mléka, z toho šest set litrů na sýr. Osada funguje i s pomocí stovky arabských pracovníků z okolních palestinských vesnic. Bez vážnějších problémů. A nad tím vším pořád bdí hlavní ekonom Moledetu, zdatný důchodce - třiaosmdesátník Bedřich Eli Bachner. A občas si zajede do Ostravy, aby si zašel nakoupit do obchodního domu Bachner. A zavzpomínat na svého dědu i rodiče. Soumrak nad českým socialismem v izraelských komunách…

"Jednou jsem byl v terezínském muzeu a objevil jsem se na seznamu obětí holocaustu. Ihned jsem to ozunámil vedení muzea, že pořád ještě žiju, aby to opravili. Nevím, jestli mi uvěřili, ale podle mých známých prý tam pořád moje jméno figuruje na seznamu Židů, kteří byli umučení během holocaustu..." směje se Bedřich Eli Bachner.

Lidská nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti. Zřejmě bude žít navěky... Jsou nejlepší, ale mohli být ještě lepší, nebýt Arabů…?

(Ukázka z cestopisných črt "Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi" - 2009 PK3)

(Další reportáže, komentáře a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz - http://www.ltv-plus.cz/)