Dnešní 17. listopad si každý z nás připomněl s pietou v srdci, které odmítá jakýkoli způsob neoprávněného policejního násilí. Nejvíce si ho vždy "užili" studenti, jako mladá, romantická a obvykle revoluční skupina rodících se intelektuálů.
Ještě světem nezkažení, nekonformní a upřímní mladí lidé mají potřebu řešit svět a snažit se o jeho nápravu. Jejich averze vůči moci, korupci a bezpráví v nich vyvolává silnou sounáležitost s lidskými právy.
To se projevilo 17. listopadu 1939, kdy čeští studenti protestovali proti okupaci země německým nacismem. Jan Opletal a Václav Sedláček byli zabiti a devět dalších bylo bez soudu Němci popraveno.
Byli to znovu studenti, kteří 17. listopadu 1989 vyšli v Praze na Národní třídu, kde byli brutálně rozehnáni totalitní policií, což byl u nás také po jedenačtyřiceti letech počátek konce vlády jedné strany.
Studenti však vždy protestovali po celém světě. Statečně se stavěli proti policejním represím. Dva tragické konflikty se odehrály mimi jiné v Paříži a na státní univerzitě v Kentu ve státě Ohio v USA.
Vše začalo nenápadně; Univerzita Nanterre v Paříži vyloučila kvůli aktivitám proti válce ve Vietnamu několik anarchistů. Ti vzápětí svolali protestní demonstraci. Příjezd osmdesáti policistů rozlítil mnoho studentů, jenž nechali výuky a přidali se k bitce.
Pokračující policejní represe a zatčení více než pěti set lidí vyvolaly další hněv, jenž skončil mnohahodinovou pouliční bitvou, během níž policie obušky a slzným plynem útočila i na náhodné kolemjdoucí.
Rozsáhlé demonstrace po celé Francii pak vyvrcholily 13. května milionovým shromážděním v ulicích Paříže. Tváří v tvář takovému masivnímu protestu se policie rozhodla opustit latinskou čtvrť a studenti obsadili Sorbonnu.
Dne 14. května uzamkli dělníci ze Sua-Aviation management v jejich kancelářích a obsadili továrnu. Továrny Cleon-Renault, Lockhead-Beauvais a Mucel-Orleans je následovaly druhý den. Tu noc bylo také obsazeno pařížské Národní divadlo, které se stalo stálým shromážděním pro masové debaty a emotivní diskuze.
V této době odjel president de Gaule do Rumunska. Když se vrátil, byla Francie ve stávce. Stávkovalo 7 milionů lidí. Tanečnice ve Folies Bergere si na protest zakryla svá ňadra...
Jako další byla obsazena největší francouzská továrna Renault-Billancourt a 17. května byla v rukou dělníků již stovka pařížských továren. Brzy jich bylo už přes sto dvacet a 20. května se pak stávka stala generální a účastnilo se jí šest milionů lidí.
Komunistická strana naléhala na své členy, aby povstání ukončili. Spojila se s vládou a šéfy obsazených továren, aby dohromady vymysleli sérii reforem. Jakmile se však s jejich nabídkou vypravili do továren, byli dělníky vypískáni.
Nejvyšší generálové tajně povolali dvacet tisíc loajálních vojáků pro nasazení v Paříži. Policie obsadila komunikační centra jako televizní stanice a poštovní úřady.
V pondělí 27. května vláda garantovala pětatřicetiprocentní zvýšení minimální mzdy v průmyslu a všeobecné navýšení mezd o 10% a 5. června již byla většina stávek ukončena. Ty, které po tomto datu pokračovaly, byly zlomeny vojenským útokem za použití zbraní a obrněných vozů.
Byl podniknut útok na oceláře ve Flinsu, po kterém následovala čtyřdenní bitva. Na jejím konci zůstal jeden mrtvý dělník. O tři dny později policie střílela na dělníky z Renaultu a dva z nich zabila a 12. června byly zakázány veškeré demonstrace. Generální stávka skončila fiaskem pro zradu odborů...
V tom zasáhl de Gaule. Rozpustil národní shromáždění a vypsal nové volby. V nich zvítězili gaullisté. První co udělala nová vláda, byl zákaz levicových organizací a vyasfaltování všech bulvárů a chodníků - byly odstraněny kostky – to pro případ nových nepokojů.
Druhý dodatek Ústavy Spojených států mimo jiné říká: ,,Dobře organizovaná milice je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu. Právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno..."
V roce 1965 bylo při bombardování Hanoje ve Vietnamu na město shozeno větší množství bomb, než kolik bylo svrženo na Drážďany během druhé světové války.
Byly též leteckými nálety ničeny tajné komunistické základny na území v té době neutrálního Laosu a Kambodže, na něž na jaře 1970 na pokyn prezidentra Nixona zaútočily americké a jihovietnamské jednotky. Tato akce sklidila ve Spojených státech obrovskou vlnu kritiky.
Největší protivládní odpor organizovali studenti, odpovědí vlády USA bylo uzavření stovky vysokých škol v USA. Na 4. května 1970 byla zorganizovaná studentská demonstrace na státní univerzitě v Kentu ve státě Ohio.
V areálu univerzity se na akademické půdě sešlo v ten den asi tři tisíce protestujících studentů. Šlo o pokojný studentský protest, proti němuž však byla vyslána Národní garda.
Sedmdesát jejích příslušníků zaútočilo v poledne na studentskou demonstraci se zbraněmi s nasazenými bajonety a slzným plynem. Pár studentů posbíralo kanystry se slzným plynem a hodili je zpět k postavení Národní gardy.
Výsledkem byla salva kolem osmdesáti výstřelů proti těmto neozbrojeným mladíkům a dívkám. Na akademické půdě tak byli zabiti čtyři studenti a devět jich střely, většinou do zad, vážně zranily. Po tomto masakru byla Kentská univerzita na šest týdnů uzavřena.
Až mohutná stotisícová protiválečná a protivládní demonstrace ve Washigtonu donutila prezidenta Nixona alespoň pozvat několik kentských studentů do Bílého domu a vyjádřit jim politování nad touto tragédií. Zároveň však zakázal jakékoli demonstrace na půdě amerických škol.
Československý sedmnáctý listopad 1989 byl skutečně sametový, ve srovnání se studentskými nepokoji v jiných zemích, kromě Francie a USA byly nepokoje také v SRN, Jižní Koreji, Japonsku, Itálii a dalších státech.
Buďme vděční všem, kdo dokázali udržet své nervy na uzdě a zabránili krveprolití. Pochvalme rozvahu našich studentů, že měli opravdu holé ruce, na rozdíl od těch franzouzských či muslimských, kteří v nich měli "molotovovy koktejly" a kolem pasu nálože dynamitu...
A možná se mělo po vzoru de Gaula ledasco zakázat...
(Další komenáře, fejetony a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz)
