Byl jsem 17 listopadu na Národní
Musím se k něčemu přiznat, byla to spíše náhoda. Bydlel jsem v Gorazdově ulici v Praze 2, která je souběžná s vltavským nábřežím. Celý život pracuji tak, že nemám téměř šanci vylézt z baráku za jiným účelem, než za zaopatřováním chleba našeho vezdejšího. Ten den jsme byli s dcerou v obývacím pokoji. Ta si všimla, že od nábřeží jde hluk. U nás se tříštil jako ozvěna. Nebyl jsem si jist, ale bylo patrné, že jakási mně nesrozumitelná hesla přece jenom zní. Chvíli to trvalo a já jsem se rozhodl s ní vyrazit na Jiráskovo náměstí, kde jsme spatřili, jak se průvod vzdaluje směrem k Národnímu divadlu. Zrychlili jsme krok a průvod dohnali. Zabočili jsme s lidmi na Národní třídu. Bylo nás hodně. Lidé v davu se pobízeli a utvrzovali se k solidaritě. V místě, kde byl bývalý obchoďák "Máj" byla Národní přehrazena policejním kordonem. Udělalo se tak nějak "dusno". Policejní sbor se šikoval. Celá řada lidí, zbabělců, začala prchat sprintérským způsobem směram k nábřeží Vltavy a tam se rozutekla. Demonstranti měli prostor od OD Máj po Národní divadlo. Dostal jsem strach. Třináctiletou dceru drobné postavy jsem vyzvedl a dal si ji za hlavu. Pokoušel jsem se s ní projít směrem k Bartolomějské ulici, protože pod svícnem bývá tma. Vypadalo to na nakládačku pendrekem. Tak jsem zabočil na druhou stranu a vyšlo to. Nebyli jsme biti. Policie se opravdu nechovala příliš tvrdě. Rány které rozdávala nebyly život ohrožující. Zjevně měli instrukce pustit vývoj dál. ÚV KSČ už věděl, že nic nezmůže. Proto ten relativní klid zbraní. Kdo mluví o řeži, utekl. Kdo o pár ranách obuškem, zůstal. V tom má náš prezident pravdu.
Dnes si kladu otázku jako mnozí. Nepomohli jsme k lupům ze státního právě těm, jež jsme chtěli vycinkat klíči?. Komunisté se přece domlouvali na konspiraci, pokud věčné časy selžou. To znamená, že se zmocní všeho v rámci ideologického boje. Mají pro své chování omluvenku. Je to boj s třídním nepřítelem. Díky němu nad námi lupiči vyhráli.
