Dostávám různé e-maliy. Denně kolem stopadesáti z Česka i celého světa. Jeden z nich byl od přítele až z New Yorku, aby mi připomněl poučnou scénku, jež byla ve stanici metra hlavního města USA zinscenována deníkem The Washington Post jako součást experimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí v době hospodářské recese.
Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na housle; bylo nevlídné studené ráno. Hrál asi tři čtvrtě hodiny virtuózní Bachovy skladby.
Během této doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem asi pět tisíc lidí, většina z nich cestou do práce. Po prvních třech minutách šel kolem muž středního věku, který si jako zatím jediný všiml hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak ale dál spěchal za svými povinnostmi.
O minutu později dostal houslista svůj první dolar: nějaká útlocitná žena vhodila "žebrajícímu bezdomovci" peníze do rozevřeného futrálu a bez zastavení pokračovala v chůzi.
Po několika dalších minutách se nějaký mladík opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a rychle odkráčel. Evidentně rovněž spěchal do práce.
Nejvíce pozornosti věnoval muži 3letý chlapec. Matka jej vlekla kolem a spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo se uchváceně na houslistu. Nakonec jej matka postrčila a dítě pokračovalo v chůzi, ale celou dobu se fascinovaně za hrajícím mužem ohlíželo.
Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi. Za celých 45 minut hry se na okamžik zastavilo pouze šest lidí. Asi 20 mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů.
Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal, nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím umělcem byl dvaačtyřicetiletý americký houslový virtuós Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě.
Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy zkomponovány, navíc geniálním hudebním skladatelem J. S. Bachem. Hrál na houslích za 3,5 milionu dolarů, model Gibson ex Huberman Stradivarius z roku 1713.
Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů. V metru činil jeho hodinový plat cca 32 USD...
Jedním z možných závěrů tohoto experimentu je, že jestliže nemáme ani chvilku se zastavit a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě, hrajícímu tu nejlepší napsanou hudbu, kolik dalších věcí, krás a neopakovatelných prožitků nám uniká?
Těžko říct, jestli ve vyprodaném hledišti bostonského divadla seděli během zmíněného koncertu jenom snobové, kteří nikdy nejeli metrem, anebo v nás jen pozvolna mizí v tomto odcizeném světě plném násilí a amorálních dějů, smysl pro skutečné hodnoty.
Je to důkaz toho, jak civilizace devastuje základní lidské hodnoty a ničí je kariérismem, depresemi, anachronismy, paranoiou či prahnutím po moci, penězích a hlavně frustrací z nezaměstnanosti a všeobecného úpadku morálky.
To jen Nietsche tvrdil, že morálka neexistuje, pouze osobní disciplína. Ale věřte chorému excentrikovi.....
Jestli o něco v tom spěchu za prací a penězi nepřicházíme. My, nesmrtelní hrdinové života, o němž ještě nevíme, nebo nechceme vědět, že je smrtelnou chorobou...
(Další fejetony, komentáře a ukázky z knih na webech: http://bretislav-olser.enface.cz - http://olser.cz)
