Jak je ti z těch vražd Rakousko... Ouzko...?

Obvykle si představuji za fyzickým násilím, provázeným psychickým terorem, jen nekultivované země třetího světa. A ejhle, z pravého břehu Dunaje, z malebné rakouské země, jež nám byla dávána vždy za příklad průzračné a laskavé krajiny, se k nám hrnou znepojivé zvěsti o mnohonásobných vraždách, únosech, znásilněních a incestu.

Kdysi vymysleli naši obrozenci popěvek, spíš slovní hříčku, asi související s tyrolským jódlováním a ozvěnou v rakouských Alpách. Stačilo, aby zavolali: Jak je ti Rakousko. A jako ozvěna se ozvalo: ...Ouzko... Prostě, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá...

Na počátku všeho byla monarchie Rakousko-Uhersko a jeho sídelní město Vídeň, kde se jen tančilo, vládlo a utrácelo za hamižnosti. Pak byla Praha, nejenže nejkrásnější, ale také historicky nejkouzelnější, v níž se scházeli intelektuálové, umělci a filozofové. Zkrátka mozek Evropy, na rozdíl od vídeňského guláše. Exkluzivního a chutného, ale plného cholesterolu a bez českého piva nepoživatelného. 

A šla staletí. Zatímco Rakousko zplodilo císaře Františka, Hitlera, Mengeleho či Waldheima, Češi se mohli pochlubit Karlem IV., Přemyslovci, Masarykem, Benešem, Havlem či Klausem. Faktem je, že Karel IV. třeba neměl zrovna českou krev, ale Mozart je Rakušany také považován za domácího, i když se narodil ve městě, které ve své době patřilo k německému Bavorsku, takže by jim nakonec zbyl pouze zamindrákovaný Saliery...

Poté nás okupovali nenávidění fašisté, zatímco Rakousko je s otevřenou náručí přijalo a drtivá většina Rakušanů stála svým přesvědčením víc za svým rodákem, než samotní Němci za svým vůdcem.

A pak skončila válka a my jsme se znovu rozjeli. Dnes máme na svém kontě vlastní automobily značky Tatra či Škoda, motocykly Jawa a ČZ, také jsme vyráběli vlastní letadla L-410, větroň Blaník či traktory Zetor, měli jsme své světové vynálezce jako byl Vichterle, nositele Nobelových cen či filmových Oscarů.

Světovu špičkou byli a podnes jsou filmoví režiséři Forman, Menzel, Krejčík, hudební skladatelé Dvořák, Smetana nebo Janáček, a když nám v tomto ohledu Rakousko konkurovalo, tak možná jen svým Arnoldem, terminátorem převlečeným za kalifornského guvernéra.

Také světové výstavy v Bruselu nebo Montrealu a Osace nás vynesly na piedestal světovosti, co se týkalo největší návštěvnosti jednotlivých pavilonů, v nichž cizinci v úžasu sledovali Laternu Magiku či Kinematograf. A to ještě nebyla řeč o sportovcích. Co se týká mistrů světa jsme v přepočtu na počet obyvatel jasně nejlepší.

Ať šlo o hokej, atletiku, kolovou, volejbal, cyklokros, zápasnické a vzpěračské disciplíny... Jména Zátopek, Plánička, sourozenci Romanovi, Železný, Šeberle, Jágr či Valenta jsou podnes světovými pojmy. Dokonce lyžařka Záhrobská zdolala i rakouské slalomářské legendy...

Suma sumárum; střed Evropy svými dovednostmi a inteletem jasně převálcoval své jižní sousedy, kteří se zmohli na jediné - protestovat pokrytecky kvůli našim jaderným elektrárnám, i když sami přijímali z okolních zemi většinu elektřiny právě z jádra.

A to všechno i navzdory tomu, že jsme žili skoro půl století v totalitě, zatímco Rakušené si celou tuto dobu mohli svobodně dělat, co chtěli. A to se muselo nějak projevit na duchu národa. Bohužel, též brutálními vraždami a násilnickými excesy.

Ráno 3. března 1998 byla Natascha Kampuschova na cestě z domova do školy, když ji tehdy 35letý elektrotechnik Wolfgang Priklopil přinutil nastoupit do svého minibusu a odvezl ji do připravené skrýše ve svém domě, kde ji poté věznil.

Většinu času Natascha trávila v jediné místnosti o rozměrech 2,8 × 1,8 × 2,4 metru umístěné pod garáží Priklopilova domu; zpočátku vůbec tuto místnost nesměla opouštět. Později mohla čas od času i mimo dům. Priklopil ji občas nutil v domě vykonávat domácí práce, toho Natascha využila k útěku 23. srpna 2006; po osmi letech věznění...

Když se Priklopil vrátil a dívka byla pryč, podařilo se mu uprchnout ještě před příjezdem policie, ale poté spáchal sebevraždu skokem pod vlak vídeňské rychlodráhy, v metru, nedaleko vídeňského Severního nádraží. Ačkoliv jeho motiv není zcela jasný, experti soudí, že šlo o psychopata, který byl někdy v minulosti vystaven týrání a své trauma potlačoval perfekcionizmem.

Despotický otec Josef Fritzl (73) z dolnorakouského Amstattenu 24 roků věznil a znásilňoval ve sklepním vězení svou dceru Elisabeth (42). Jako oběť si ji prý vybral proto, že mu velmi připomínala jeho matku, kterou prý obdivoval...

Postupem času se pro něj stával jeho „druhý život“ ve sklepě stále více samozřejmostí. Vždy, když sklep opouštěl, aktivoval relé s časovým spínačem. Po téměř čtvrt století spatřila Elisabeth světlo světa. Zatímco Fritzl s ženou (68) a třemi dětmi grilovali na terase jako spořádaná rodina, ve sklepě prožívala jeho dcera a jejich děti - devatenáctiletá Kerstin, o rok mladší Stefan a šestiletý Felix hrůzu za tři metráky těžkými dveřmi.

Elisabeth byla nejen vězněm, ale i sexuální otrokyni, kterou pravidelně znásilňoval před ostatními. Další děti, které s ní zplodil, vychovával v bytě o pár pater výš s manželkou. Alex (11), Monika (14) a Lisa (15) žili normální život, chodily do školy a neměly tušení, že ve sklepě mají další sourozence. Neuvěřitelná zvrhlost a bestiálnost.

Zemí pod Alpami otřásla v minulých dnech další rodinná tragédie. Devětatřicetiletý muž z dosud neznámých důvodů sekyrou zavraždil pět lidí - manželku, sedmiletou dceru, své rodiče a tchána. Pak šel sám na policii, kde se k masakru přiznal. Údajně zpronevěřil milionovou sumu eur a nechtěl, aby z toho měla jeho rodina ostudu... 

Kde se vzala v obyvatelích této všemi obdivované romantické země taková krutost? Mají ji snad ve svých genech? Jak je možné, že si nikdo ze sousedů, učitelé či státní úředníci nevšimli, že v rodině prý ,slušného´muže Fritzla jsou čtyři rodinní příslušníci čtvrt století zavřeni v podzemním bunkru...?

Možná bude odpověď na tuto otázku snadnější po uvedení několika faktů.

Každý třetí muž Rakouska ve věku od 17 do 45 let šel ochotně bojovat za Hitlera a Třetí říši. Proto chtěli skoncovat s duševně chorými dětmi a dětmi Jehovových svědků. Přišli na to, že na každého dětského mrzáka, říkali jim ,zatěžující existence´ a ,nežádoucí životy´, doplácejí denně skoro pět marek. S přispěním morfia-hydro-chloralu a totálního vyhladovění je usmrcovali a potom naložili přes osm tisíc těchto dětských mozků do formalinu, aby posloužily vědě a oni ušetřili tisíce.

Byl za to někdo potrestán? Ředitel vídeňské dětské kliniky Spiegelgrund dr. Ernest Illing byl sice popraven, ale hlavní vykonavatel pokusů na dětech dr. Heinrich Gross byl nedávno vyznamenán čestným křížem I. třídy Za zásluhy o Rakouskou republiku...

Jak tedy ti dnes je Rakousko...? Zvolám s našimi obrozenci. Chápu, že docela ouzko...

(Další komentáře, fejetony a ukázky z knih na webové adrese: http://bretislav-olser.enface.cz)