Co by na to gruzínský Abcház Bulat Okudžava?

Bulat Šalvovič Okudžava se narodil 9. května 1924 v Moskvě své arménské matce Ašchen a abcházskému otci. Celou druhou světovou válku prožil a přežil na frontě, kam se přihlásil dobrovolně. Považoval za svoji povinnost bránit vlast, přestože jeho otce, jako vysokého stranického funkcionáře, popravili v rámci tragického působení Stalinova kultu osobnosti...

Bulat absolvoval moskevskou filozofickou fakultu a začal učit na středoruském venkově. Byl tam jediný vysokoškolsky vzdělaný učitel, a proto na něho všichni pohlíželi jako na Pánaboha.

Pak vydal svoji první básnickou sbírku a začal pracovat v redakci Molodaja gvardia. To už své texty zhudebňoval a za vlastního kytarového doprovodu je s velkým úspěchem i sám zpíval.

Jistě netušil, že bude slavný písničkář po celém světě, že jeho texty bude zpívat i operní libretista Jarek Nohavica (i Karel Sabina byl skvělý libretista mj. Smetanových oper), který se teprve chystá objevit planetu, jako Bulat: od Los Angeles, přes Prahu, Varšavu, až po Paříž...

Na kterou stranu by se teď v gruzínsko-osetijsko-abcházsko-ruském konfliktu asi Okudžava přiklonil, když své dětství prožil v Tbilisi a později žil v Moskvě, ale jako člověk, který byl na indexu pro svůj antisocialistický postoj.

Jeho srdce zůstalo v Abcházii, rozum ho přivedl do Moskvy. Možná byl pragmatik, možná konformista. Kdyby dnes žil, komu by věnoval svoji píseň...? Považoval se vždycky za Rusa; změnil by názor, nebo by zahořel po boku Medvěděva pro svobodnou Abcházii...?

Jeho verše svými metaforami příliš vládcům typu Saakašviliho či Putina nefandily. Třeba "Balada o starým králi..."

...Pan král, když měl hlad, k sousedům chystal vpád, vzal si hůl a královna mu zbytek svých sucharů věnovala a královskej plášť, děravej, zašitej... A královskou svou rukou žehnala mu na tu pouť, a šeptala mu v dojetí láska, královsky čistá: "Jen vraždi a bij lidi, zapomeň, žes pacifista..."

Výmluvná je i Okudžavova píseň "Cínovej vojáček mýho syna..."

...Vypískal slavík meluzínu a s májem slaví dobrou zem. Jen voják udělanej z cínu je k věčný bitvě odsouzen. Modeloval ho smutnej kumštýř do světa běd a bezpráví... Ty se ptáš: "Chlapče, po čem smutníš...? A on ti míří do hlavy... Čeká, že přijde cizí vojsko a on že se mu postaví. Ty se ptáš: "Chlapče, je ti ouzko...?" A on ti míří do hlavy...

Bulat určitě nezapomene na jméno Polikarp „Budu“ Mdivani, který byl gruzínský a sovětský politik. Na počátku 20. století se přidal k Ruské sociálně demokratické dělnické straně, do jejího bolševického křídla. Stal se spolupracovníkem dalšího Gruzínce z Gori - Josifa Vissarionoviče Džugašviliho a brzo byl jedním z nejvýše postavených bolševiků v Gruzii.

Pak byl stranou přeložen na Kavkaz, kde pracoval v kanceláři Ústředního výboru Bolševické strany a stal se členem Revoluční vojenské rady. Po dobytí Gruzie byla jmenována bolševická vláda, ve které později zaujmul funkci Předsedy lidových komisařů.

Následně byl jmenován novým předsedou gruzínského Revolučního výboru a vzápětí se dostal do konfliktu se Stalinem, který se snažil o utužení režimu v Gruzii. Během tzv. Gruzínského případu vedl v rámci komunistické strany gruzínskou opozici vůči snahám Stalina o centralizaci sovětské moci.

Ve 30. letech byl proto perzekvován pro svou údajnou podporu trockistické opozice. Mdivani a jeho přátelé, mezi nimi i Bulatův otec Michail Okudžava, byli veřejně označeni Stalinem za „národní úchylkáře“.

Okudžavův otec, vysoce postavený člen Všesvazové komunistické strany bolševiků, byl uvězněn v roce 1937 během stalinských čistek a popraven stejně jako Mdivani a jeho přátelé. Bulatova matka strávila 18 let v gulagu.

Starý Arbat byl založen jako ulice v Moskvě na počátku 15. století. Žil zde a tvořil Puškin, ale též Okudžava...

"Písnička o mravenci a jeho bohyni..."

Ne, k někomu se člověk modlit musí. To cítil i ten prostej mravenec, když na kolínka jednou pokleknul si a okouzlenej vstával nakonec...

PS: Jsem moc rád, že jsem mohl použít některé úryvky Okudžavových veršů v překladu Václava Daňka a Ludmily Duškové...

(Další komentáře, fejetony a ukázky z knih na webu: http://bretislav-olser.enface.cz)