Všude samá tráva, samej vyhulenec

Varování - dnešní můj výplod není určen pro ty, kdo mají rádi svůj růžový svět. Nechci ten článek v žádném případě generalizovat – co platí pro jednoho, nemusí pro druhého. Je to jen jeden úzký pohled z mnoha pohledů…

Jednu výhodu to má, když jste zhulení, tak vás nic nesere, všechno vám je jedno a všechno je fajn.  

Další výhoda přichází, když zhulení nejste, ale přesto je vám všechno jedno, protože všechno je krásné, všechno je fajn a je to váš přirozený stav ( uff, v nejhorším případě).

Ale co, když všechno prostě skvělé není? Je x není? Je x není? Tak, kde vězí pravda.

Svět má různorodou povahu, existuje zde mnoho plahočících se pesimistů a mnoho poskakujích si optimistů, ale zamysleme se nad tím jejich poskakováním. Nehrají oni s námi (a co hůř i se sebou) nějakou hru? Ta hra se nazývá NIC NEVIDÍM, nebo spíš NECHCI vidět? Co z toho vyplývá?

Že se zaměřují na to hezké a perfektní, což má mimochodem mé vřelé sympatie, ale co už mé sympatie nemá, je, že oni prostě přehlížejí věci, které krásné sice nejsou, ale přesto patří do života. A tak se může lehce stát, že se vyhýbají vážným tématům, nechodí do sporů, protože proč? Oni to nemají zapotřebí, jsou přeci „nad věcí“. Takové debaty prostě nemají cenu, nepotřebují je a to se mi zdá sakra laxní. Vše sice není ideální, ale brát vše s humorem prostě nejde. (Ale, když se nad tím víc zamyslím, tak to má určitě i své klady.)

Někdy se mi moc chce vynadat celému světu za to, že je jaký je, že ho tak vidím, že prostě neumím nasadit růžové brýle a hrát si na sluníčkový den. Do háje se všemi sluníčkovými lidmi, pche, jaká z nich číší povrchnost. Tuhle hru ale nevyhrají. Svět patří pesimistům. Volejte hurá!

No dobře, asi to přeháním, ale něco na tom je. A to se mi líbí. To se mi zatraceně líbí. Každý má na výběr, ale mně se růžová prostě hnusí.