Dvojí život mého já

Povídka, která snad nebude nudit..........................................................

Pozoruji vás už dlouho. Denně si nasazujete své vyrobené masky, líčíte se v kabinách - tam vzadu, kde vás druzí nevidí a oblečeni do rozličných kostýmů vrháte se překotně na jeviště, zahrát si ty velkolepé role. Hrajete dobře a rádi - občas tak dlouho až lehce zapomínáte, že to co máte hrát jsou jen dané role, které vám kdosi podstrčil (při lepším jste si mohli vybrat sami). Ale to nejste tak úplně VY. Anebo ano?

Skončí jedna,  začne druhá..třetí.. a kolikrát už se ani pak neobtěžujete převlékat. Jen v noci, kdy se otevírají vrátka ze spletitého kolotoče, uleháte do peřin, těšíc se, že nastala doba, kdy můžete být konečně sami - se svým Pravým Já.

Znám ho - denní kolotoč, v němž se druzí bez ostychu vzdávají sami sebe pro snazší cestu většiny. Tam věčně a marně prskají slůvka polopravd, dělají falešné grimasy a bojí se odhalit svou pravou tvář, jen aby se neřeklo, že jsou snad jiní, divní, šílenci, blázni či nenormální snílci.

Den co den. Znovu a znovu. Stále stejná hra. Málokterá duše najde odvahu se „osvobodit“, vyjít z té propasti Všednosti a Slepoty. Bylo tomu již dávno, ale objevila se. Mladá dívka, Anabel, a právě ona se odvážila vstoupit do Údolí Prázdnoty, ve kterém bylo mým úkolem ji doprovázet.

V hlubinách magické prázdnoty začíná se odvíjeti příběh. Příběh nasládlý jak jahoda zralá. Příběh, jenž s vínem nahořklé chuti se smísí a rudou barvou vyplní tu čirou sklenku věčnosti.

„Au, kde to jsem?“ otevřela Anabel oči.

„Co myslíš?“ odvětil můj hlas.

„Kdo jsi?“ lekla se.

„Možná anděl, někdy ďábel. Přítel či nepřítel. Záleží, co bys ve mně chtěla vidět ty.“

„Anděl? Anděl v lidském těle?“ ušklíbla se ironicky nad mou řečí a zkoumala okolí.

Slunce už zacházelo za obzor a v dáli byla k zahlédnutí jen utišující se hladina moře.

„Nácházíme se v Údolí Prázdnoty, má milá. Na pustém ostrově, daleko od lidí. Snad je tu pár skřítků, potulných bludiček, sem tam nějaký čertík vylétne z krabičky…jinak nic, co by stálo za řeč.“

Zakroužila očima a nervózně dodala: „A co tu mám dělat?“

„Máš zjistit, kdo jsi. Stačí, když mi budeš věřit a uděláš oč tě žádám“

„Ale já vím, kdo jsem.“ oponovala. „Jsem Anabel.“

„Možná…možná dnes…ale co zítra?“

Nechápavě na mě mrkala, a tak jsem se dal  raději do vypravování o světě, ve kterém žije- o světě lidí…Minuty ubíhaly a nakonec, s trochu sklíčeným pohledem, mi pravila: „Ano ten svět znám moc dobře...“

Rozhodl jsem: „Pro dnešek už stačilo. Musíš si odpočinout na zítřejší den.“  Ulehli jsme do trávy a pozorovali ligotající se hvězdy na obloze…Po chvíli se svěřila:

„Někdy bych raději vzlétla do nebes. Někam tam…daleko…výš a výš... Pověz mi, co to tak táhne k rodné půdě nohy mé? Že odlepit se, ne a ne!“

„Proč hledět vzhůru k výšinám, vždyť tak rád tu usínám. Rád se i probouzím. Zdá se mi však, že ty ne?“

„Připadám si ponuře…kdo mi jen, kdo mi pomůže?“

„Vezmeš-li slunce do hrsti, tak spatříš všechny bolesti, jak mizí…vidíš, jak se krásně proměňují? Dotkni se těch paprsků a nech tu slávu bez lesku. Nech ji vlídně odejít.“

„…nech tu slávu bez lesku….nech ji vlídně odejít…“ usnula.

Druhý den brzy ráno jsme se vydali na cestu.

„Zavedu tě k bráně, ale dál už s tebou nemohu. Projít musíš sama.“

Lehký zefýr v povětří chladil naše tváře a z okolní atmosféry bylo cítit napětí. Snad i ti duchové pradávných dob poletující nad údolím vytušili nadcházející události.

Procházeli jsme kolem malého paloučku s květinami a já si pobrukoval do rytmu..: „Jak jdem tím zdejším světem, uniká nám v čem se pletem…“

Ukázal jsem: “Hele, jaké krásné poupě….ještě nerozkvetlo, ale brzy přijde i jeho čas. Pomaloučku se mění, den co den odolává náporu větru a nepřízni okolí, ale nevzdává to! Protože ono VÍ, že má rozkvést!“

Zamyslela se…

Cesta pokračovala temným lesem, dokud před námi listoví stromů neodhrnulo hlubokou propast.

„ Tak ...zde na tebe čeká velká zkouška“

„A co mám dělat?“ tázala se Anabel.

„Skoč!“přikázal jsem jí.

„Zbláznil ses? Vždyť zemřu!“ vyděšeně vyjekla.

Usmál jsem se a klidným hlasem odvětil : „Ano. Už přišel čas.“

Hleděla na mě, jako bych snad zešílel a už-už se chystala promluvit, ale najednou se zarazila.  Lebka jí začala tlačit a svírat takovou silou, až spočinula ve stavu značné dezorientovanosti.

„Ocitla ses v zajetí svých vlastních iluzí a představ.“ vysvětloval jsem, „Rychle! Vyžeň ty fantómy z kobky své hlavy…nebo tě sežerou zaživa.“

V dutinách cítila stahy a neúprosnou bolest, jakoby se jí hlava měla roztříštit na sto kusů. Kymácela se ze strany na stranu, svíjela se v křečích a stačil jen jeden maličký krůček…. A právě onen jediný krok rozhodl o osudu této dívky.

Letěla dolů. Opojena delíriem Smrti, padala  níž a níž - pustou, tmavou prohlubní, kde na konci tunelu spatřila tu zář.

„Bum...“ dopadla na zem.

Nečekaný host přivolal zvěrstvo z okolí, které se nemilosrdně vrhlo na její tělo, dokud nebylo dočista roztrhané : kosti roztříštěné na všechny světové strany a z masa už  nezbylo zhola nic. Z něčeho, čemu se kdysi říkávalo kůže, zůstala teď jen jakási imitace.

(A Ona…?) Přihlížejíc této nelítostné scenérii…..začala se smát.

Epilog:

Spatřivši čisté, projasňující světlo – majestátnou záři, která neoslepuje, ale přiměje člověka alespoň na chvíli zapomenout na to, co ho naučila obklopující omezenost lidské společnosti – ocitla se Anabel v jiném - lepším světě. A přece, je to stále tentýž svět. Náhle však jasně jiskřící, hrající všemi spektry barev, plný rozličných zvuků a tvarů.

Vstala, utřela zamlžené okno ve svém pokoji a hleděla ven na nic netušící, spící tvory a velmi se radovala. Radovala se z toho náhlého Probuzení.