Práče

Těšil se že večer zapaří, jednomu z party se narodil syn! Měl pro něj zvláštní dárek. Objevil ho při procházce Starým městem v tržnici na Havelském náměstí a byl z něj unešený.

Nádherný dřevěný prak stál jen osmdesát korun. Když byl kluk, vždycky praky měl a nosil je na krku. Ale to už bylo hrozně dávno. Tenhle sice neměl pětku leteckou gumu, ale jinak byl dokonalý. Když s ním zapružil, ucítil správný odpor, vidlice dobře seděla v ruce a kůže byla kvalitně uvázaná. Koupil všech sedm co stánkař měl a rozdával je když se známým narodili syni. Vždycky měl úspěch. Kamarádi, jeho vrstevníci či mladší, znali oblíbenou zbraň z dětství a Kachyňův film Práče.

Oslava se konala na Port 62 v Bráníku tak se rozhodl jet tramvají. Nastoupil u Národního divadla a byl překvapený jak je tramvaj večer prázdná. Kromě starce, seděla ve vagonu jen nějaká slečna. Upoutala ho její noha v elegantním střevíčku a v punčoše se švem. Na hlavě měla baret hezky na stranu a z něj na ramena splývaly silné, lesklé, kaštanové vlasy. Velká kabela na klíně a sytě červený kabátek, působily retro. Možná  proto jí to tak slušelo. Z ucha jí vycházel drátek od sluchátka a něco ťukala do mobilu. Zaujala ho a přemýšlel jak vypadá v obličeji. Číhal jestli se trochu nenatočí, aby ji uviděl aspoň z profilu.

U Tančícího domu stařec vystoupil a zdálo se že ve voze zůstanou jen sami dva. Na poslední chvíli rozrazili  dveře dva asi dvacetiletí kluci a za radostného chechotu se zhroutili do sedaček. Buď byli sjetí nebo opilí. Řehtali se a řvali na celé kolo. Cítil jak v něm stoupá odpor k takovým hňupům. Pokérovaným kolem uší, s propíchaným obočím, v kapsáčích a Martenskách. Klid! Okřikl se v duchu. Taky si byl mladej a dělal kraviny.

Kluci najednou ztichli. Upoutala je slečna. Něco si pošeptali, vstali a vydali se k ní. Jeden si sedl před ní a druhý za. Dívka zděšeně vzhlédla od mobilu a rozhlédla se po tramvaji.

“Copak to píšeš? Zprávičku milému?” Naklonil se k ní ten co seděl před ní a nakukoval na displej. Než stačila odpovědět vytrhl jí mobil a začal s ním mávat ve vzduchu. “Máme fant!” jásal.

Chtěla se zvednout a natáhnout po mobilu, ale ten co seděl za ní ji chytil za rameno a držel v sedačce. “Ani se nehni!” Zasyčel.

“Nechcete tu slečnu nechat? Chováte se jak pitomci!” Nevydržel a křiknul na ně s rozumným napomenutím v hlase.

“Sklapni dědku a hleď si svýho!” Odsekl ten co seděl za ní.

“Fantík máme a za copak ho dáme? Co nás hezky udělat pusinkou? Za to ten mobil snad stojí? Nebo ne?” Mával jí druhý mobilem před očima.

“Řek sem ať ji necháte bejt! Kreténi!” Slyšel se jak řve a vůbec nechápal kde se to v něm vzalo.

Viděl jak ztuhli a cítil že tramvaj brzdí na zastávce před podolským plaveckým stadionem. Doufal že někdo přistoupí. Děvče využilo momentu překvapení, vyskočilo, a chňaplo mobil. Nevšímali si jí a koukali na něj s divným výrazem v očích. Bylo jasné že jsou sjetí. Dveře se otevřely, holka vyskočila ven a… . Nikdo nenastoupil. Tramvaj se dala do pohybu.

A sakra! Seš tu sám ve vagoně se dvěma feťáky. To sis pěkně zavařil! Kdyby ses do toho nepletl a hleděl si svýho, nemusel bys v tom teď bejt namočenej jak h..no v mléce!  Ucítil strach. Silný a paralyzující.

Něco si šeptali a nespouštěli z něj oči plné nenávisti.

Dojeli do Bráníka kde musel vystoupit. Změřil si je a opustil tramvaj. Modlil se aby jeli dál. Těsně před tím než se dveře zavřely, vyskočili i oni. Vydal se směrem k Portu a ohlížel jestli nejdou za ním. Zdálo se že to vzdali. Už si chtěl oddechnout když za sebou uslyšel kroky. Tma, jen slabá záře lamp a nikde nikdo. Otočil se a přeběhl mu mráz po zádech. Byli to oni a přidávali do kroku. Utíkat nemělo smysl. Došli k němu a jeden ho beze slova praštil pěstí do obličeje. Druhý ho kopl mezi nohy a mezi ranami co mu uštědřovali slyšel jen nadávky. Mlátili ho každý z jedné strany a v puse ucítil chuť krve. Na jedno oko neviděl, jen se choulil a snažil uhýbat. Pak dostal ránu zezadu do krku a padl na kolena. Z nosu mu tekla krev. Když klečel, jeden ho nakopl do žeber se slovy:

“Teď už víš ty starej hajzle že se do nás nemáš sr.t!”

Svalil se na bok, lapal po dechu a v dlani ucítil kameny co dělily asfalt od trávy. Kluci si plácli, poodešli pár metrů a začali si balit jointa. “To sme mu dali staroušovi!” Pochechtávali se a s požitkem si vychutnávali pohled na trosku na zemi.

Těžce se zvedl na jedno koleno. Hučelo mu v hlavě a staral se jen o to jak zastavit krev. Bolest nevnímal. Sáhl do kapsy pro kapesník aby si ucpal nos a…, nahmátl prak. Vztek který ho opustil když ho mlátili a zůstala jen rezignace, se náhle vrátil pnou silou.

Druhou rukou začal hrabat mezi kameny až našel ty správné co hledal. Byl si jist že nemůžou vidět co dělá, lampu měl za zády. Třesoucí rukou vložil kámen do kůže a natáhl.

“Kluci prosim vás…” zažadonil.

“Chceš eště víc šmejde?” Natočil se jeden z nich tak že nemohl minout. Byla to strašná rána z pěti metrů někam do oblasti žaludku. Zhroutil se jak podťatý a svíjel na zemi. Parťák zíral na překvapivý zvrat situace, ale vzápětí zvedl ruce a začal chroptět. Další kámen ho zasáhl do krku. Padl na zem vedle kolegy.

Padesátileté Práče se těžce zvedlo na nohy a utřelo si nos. S prakem připraveným na další ránu k nim došlo a ulevilo si:

“Teď už víte vy mladý hajzli že se do dědků nemáte sr.t!”

Rozhlédl se kolem. Všude byl klid a mír, stále nikde nikdo, jen větřík dělal na řece vlnky.

Vydal se domů s myšlenkou že ho kamarádi musí omluvit, takhle zbitý tam nemůže, tu radost jim neudělá. Těšil se na vanu plnou horké vody, aspirin a sklenku whisky.

Prak vrátil do kapsy s jistotou, že tenhle nikomu nedá.