Zábavný večer ve Washingtonu

ČT2, 13.ledna, 22.20: Dům z karet, 1. díl proslulého seriálu. Dnes jsem si to opravdu užila, protože seriál je proslulý a páni moji, fuj fuj fuj, zaplať bůh a zítra zas tak,dabing mu neublížil! 

Režisér českého znění Ivan Holeček odvedl ve společnosti SDI media dobrou práci a je dobře, že o tom dobře ví. A také je dobře, že na to upozornil na facebooku. Protože velká věc se skládá z maličkostí a na rozdílech záleží. A je o nich třeba mluvit, abychom se je naučili poznávat, byť jsou tak drobné, téměř nevažitelné.... kolik váží talent, zaujetí a radost z práce?

Česká verze jako celek je kultivovaná a uměřená, technicky - až na několik maličkostí - kvalitně zvládnutá. Simona Postlerová a Klára Jandová - a mnozí jiní - zvládají své role excelentně. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na Igora Bareše v hlavní roli. Možná je to tím, že i jemu chvíli trvalo, než si na svou roli zvykl, je náročná jak čistě technicky - přímé "vypravěčské vstupy do kamery" - tak herecky. Ten chlapík potřebuje tiché enigmatické charisma, abych na něho (nejen na  jeho politické pletichy)  byla zvědavá tolik dílů! A zdá se, že už se rodí... (Doufám, že měl pan Bareš možnost se s obrazem i textem seznámit předem. V každém případě bych poradila drobný trik,  který se vyplatí:  nezačínat natáčení od začátku. Anebo lépe, s výsledkem zaručeným: začít od začátku - a v okamžiku, kdy už hlavní představitel svou roli bezpečně zvládá, ví, co po něm režisér chce a režisér zas ví, co od něho může očekávat  - vyšetřit kousek času a prvé, ještě tápavé sekvence přetočit.)

Český text  Jany Děžinské zaslouží ocenění, to nebyl věcně snadný překlad. Úprava Věry Wajsarové  je mluvná, je v pořádku,  mé zle nastražené ucho by vytklo  jen pár drobností:

 "...nikdo není skautík, dokonce i skauti." (snad :... dokonce ani skauti)

"Postaví ho to na nohy."

"Spíš na zadek."    (snad: Dostane ho to na nohy)

"- nic víc?"

"To je vše." (v originále je 2x That´s all; nemusíme se bát opakovat stejný text jemně jiným tónem.)  Pokud nejsou všechny role vytáčeny, herci si obvykle takový drobný, ale příznačný ping pong upraví sami.  Anebo to třeba napadne režiséra. A vůbec to pro nikoho - ani  pro studio - nebude ztráta času. Protože tam někde tkví kouzlo konverzačky. V tajemství souhry.