Naprosto souzním s panem Chrudimským. S paní autorkou v tom, že každý, kdo něco provedl, ať by měl sebelepšího právníka, který jej z toho vyseká - jsem si naprosto jistá, že uvnitř něho samotného ho ten čin bude užírat... I když se ti lidé třeba navenek neprojevují, vina - rsp přiznání si, že jsem něco zpackal, uvnitř pracuje za něj.. potichu, pomalu, ale pracuje.  Někdy je (alespoň pro mě) mnohem jednodušší se nahlas přiznat, že jsem udělala blbost, snést trest, než se s tím vším uvnitř vypořádat.... :)

Ehm, víte, ono to není vždy tak úplně jednoduché - to co tady popisuje pan Chrudimský, tak znám také v pár inkarnacích. A především i v těch, kdy prostě nejprve vyřeším danou situaci a teprve pak se snažím v hlavě promyslet, jestli jsem zachytil, že všichni jsou v pořádku. A věřte mi nebo ne, už několikrát jsem se vracel i 2-3 km nazpátek, protože někde ve té vzpomínce na tu situaci byla díra.

Opravdu ta paní která šla po silnici, co se mě tak strašně lekla, když jsem vyjel zpozazatáčky a musel se jí vyhnout, neklesla na infarkt, nebo se neuhodila o můj stroj aniž bych si toho všimnul? Tohle zařazení-se (po předjetí) do vlastního pruhu už bylo moc těsně, neskončil ten protijedoucí řidič ve svodidlech?

Takže pokud vás ta nehoda vysloveně nezastaví, tak od ní opravdu můžete i ujet, než Vám něco secvakne a řekne, že něco nebylo v pořádku. A taky Vám to prostě ani dojít nemusí, protože jste si něčeho nedejbože opravdu nevšimnuli.

Já k tomu řeknu jen ... zajímavá myšlenka, názor.

1-když někoho zabijete, jste v šoku. Já jsem autem taky málem jednoho vykuka na kole  autem přejel (a mohl by si blbec za to sám, já neudělal nic špatně). Naštěstí jsem se mu vyhnul včas, o centimetry. A řeknu vám, dobře mi nebylo. Kdybych byl nemocný, myslím že infarkt bych z toho klidně dostal, tak mi tlouklo srdce, svíral se mi krk. Málem jsem zvracel. Byl jsem myšlenkami jakoby mimo realitu. Trvalo to minimálně půl hodiny, než ten stav odezněl. Nechci si představit, jak musí být člověku, který někoho rozmačkal autem. Obrovský stres, panika......

2-když někoho zabijete nebo zmrzačíte, zničíte si tím celý život. Co když ho chcete žít a nechcete se svého života vzdávat? Tomu mrtvému už nic nepomůže.

Když dáme dohromady 1+2, vyjde z toho, že šokový stav po nehodě + panika a snaha zachránit svůj život v podobě jaký je, může zapříčinit, že člověk zdrhne. Třeba na něj nepřijdou, říká si (což je blbost, přijdou).

Na závěr řeknu, můžete tisíckrát něco odsuzovat, ale nikdy nevíte, jak se ve stejné situaci zachováte vy sami. A ani to vědět nemůžete, dokud v ní nejste. Teorie není praxe. Proto raději nesoudím, pokud nemusím. Těžko soudit někoho, když nejsem v jeho kůži.

Možná že to není ani o schopnosti přijmout trest jako o základní schopnosti nést zodpovědnost za své jednání. Není náhodou, že právě ti nejarogantnější řidiči trpí největším nedostatkem této schopnosti. Prostě si nepřipouštějí, že se něco může stát. A když už něco způsobí, odmítají svou zodpovědnost a vinu přijmout. Místo toho se snaží vinu svést na jiného. Tak se chovají malé děti a nezralé osobnosti. A že jich tu máme!