O jednom pohřebním shromáždění v kostele

Pohřby v kostele jsou obvykle důstojné, bez zbytečných dryáčnických proslovů, rozlehlý chrám dává zamyšlení nad odchodem člověka křídla.

Ale stalo se, že se křídla na jenom shromáždění nemohla rozvinout.

Srovnávat loučení nacistických párů v románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále s loučením s nevyléčitelně nemocným člověkem je nad chápání posluchače. V románu spisovatel popisuje loučení důstojníků se svými partnerkami, kteří byli povoláni do války, o jejich pocitech. Mně se v té chvíli odvíjely obrazy ze stejnojmenného filmu Jiřího Menzela a nedokázala jsem pochopit prázdnotu tlachání pana faráře. Duchovní, který pro útěchu pozůstalých hledal berličky u smyslného Hrabala a nevybouřeného Menzela.

Pan farář také hovořil o tom, že pozůstalí jsou zákonitě odchodem blízkého člověka znejištěni. Znejištěn je ale ve skutečnosti člověk, který si sám na nic netroufá a podléhá hlasu kazatele, který mu říká, že musí být veden.

Ach, pane faráři, kdybyste pozůstalé ubezpečil, že jsou obklopeni pochopením pro jejich zármutek a že stejně tak budou pochopeni, až zármutek pomine. Kdybyste se zamyslel nad tím, že život a smrt jedno jsou. Kdybyste nemluvil o smrti jako o něčem, co člověka sráží na kolena. Kdybyste nepapouškoval prázdné křesťanské fráze, nýbrž kdybyste hovořil o smyslu ukončeného života, odcházeli by nejen pozůstalí, ale i ostatní účastníci shromáždění potěšeni a možná by se některý z nich rozhodl poslechnout si o vašem pohledu na život i při jiné příležitosti.