Kde se bere tolik nenávisti?

Přečetla jsem si reportáž o fotografovi Janu Šibíkovi, který je spíše zastáncem uprchlíků. Protože však zveřejnil na FB nějaké video, které uprchlíky nepostavilo do příznivého světla (pálili u táboráku stany a spacáky),

zažil tento fotograf následné nenávistné bombardování a nevybíravé vyhrožování ze strany multikulturalistů, tedy těch, se kterými spíše souzní.

Tato nepatrná příhoda, která se však v nesčetných podobách opakuje každodenně, svědčí o tom, že lidská společnost je stále na počátku vývoje. Lidé si připouštějí pouze výběr „být pro“, nebo „být proti“. Zasazovat se „pro“, nebo ničit v rámci „proti“.

V páteční příloze Lidovek pokládají pravidelně pár stejných otázek vybraným osobnostem (shodou okolností otázky vybral Tomáš Halík podle nějaké nomenklaturní dobové psychologické příručky). Jedna z otázek zní: „kdybyste mohl ovlivnit školský systém, na který předmět byste kladl velký důraz?“ To čeho je  na školách spíše přebytek, a to nejen u nás, ale ve většině vzdělávacích institucích na světě, je „velký důraz“ na nějaké předměty a upozadění jiných aspektů života. Velké upřednostnění mých priorit, mého názoru, mých zkušeností, mého stanoviska. Pak se nám ale permanentně líhnou človíčci, kteří ty své názory, zkušenosti a stanoviska považují za jediné přijatelné a všechno ostatní je hodno záhuby. Na FB či Twitteru není potřeba žádné statečnosti, prostě mám emoci či jednoduchý poznatek a šup s tím do sítě. Když zažiji zkušenost, že to projde na síti, zapracuji si ji i do reálného života a, zjednodušeně řečeno, máme tlupy podivočených lidí, kteří nenávidí buď ty, co jsou pro, nebo ty, co jsou proti.

Protože se mě Lidovky nezeptají, jak bych chtěla ovlivnit školský systém, kdyby to šlo, vyjádřím se alespoň na této platformě. Žádný předmět nemá mít prioritu před jiným předmětem, všechny jsou plně rovnohodnotné, a to nejen předměty výuky na školách, ale veškeré předměty, které zažíváme. Že je pro matematika důležitá matika a pro muzikanta hudební výchova, je nasnadně. Matika není nad hudbou a hudba není nad matikou, a tak je to u všech předmětů. Kéž by každý kantor, vychovatel i občan pochopil, jak neoddělitelné jsou všechny předměty, jak spolu souvisí a jak jeden bez druhého jsou jen vytržené cáry ničeho. Co by byl geniální fyzikální teoretik bez kuchaře jiného, než zcíplá mršina? Co by vyhrabal renomovaný archeolog ze země bez nádeníků? Jaké zboží by prodával obchodník, kdyby mu ho nedodávali jeho prvovýrobci?

V těch školách by se proto neměl klást důraz na vybrané něco, ale měla by probíhat výuka všeho tak, aby si žáček uměl na jedné straně vybrat to, s čím se bude umět v životě uplatnit a na druhé straně bude umět ocenit všechny ostatní jako své spoludruhy (slova soudruh v jeho pravém slova smyslu bude umět užívat až další nezatížená generace).

Když se tedy překvapená společnost ptá, kde se bere tolik nenávisti, měla by si jednak připustit, že ta je přítomná na všech frontách, nejen na frontě mého protivníka. Až se naučíme vidět věci v souvislostech, nenávist vyvane. Když si uvědomíme, že kdybychom nestáli před problémy, neměli bychom proč žít, začneme mít ty problémy docela rádi a vrhneme se do jejich řešení.