Vyber si svou prodavačku aneb...

Zase bylo zavřeno

    Po mnoha nepříjemných „utkáních" v obchodech jsem zjistila, že se mi okruh obchůdků, které navštěvuji, velmi zúžil. V místě svého bydliště nechodím do knihkupectví, obuvi, látek, nábytku, oděvů...no moc dalších prodejen v našem hnízdě již nezbylo.

Kam tedy chodím?

Zbyly prodejny našich zahraničních prodejců. Jak vidíte, nejsem rasista. A nechodím do jejich krámů jen proto, že mají levnější zboží. I když je to také důležitý faktor. Možná jsem měla štěstí na usměvavé Číňany či Vietnamce. Je sice pravda, že se mi občas snaží prodat věc lehce neprodejnou jako jsou prošlé jogurty, či plesnivý sýr nebo uvadajícíc zeleninu. Ale k jejich cti lze poznamenat, že tyto zbytky jsou vyčleněny a dány mimo zónu klasického zboží se zárukou.

A tak mne trochu mrzí, že se ve výčtu obchodů, kam mám obrazně řečeno „vstup zakázán", ocitl i boutique se společenským oblečením. Proč? Jednoduše. Mají novou prodavačku.

Pracovní doba na krámu je řádně vyvěšena. Číst jsem nezapomněla. Někde se asi stala chyba. Lomcuji zavřenými dveřmi, které mají být otevřené. Tak nic.

Po půl hodině svůj pokus  - opět marný - opakuji. Jsem lidsky naladěna a představuji si, jak prodavačka onemocněla zrádnou virózou a šla k lékaři. Je to přeci lidské. Třetí pokus jsem si nechala na odpoledne. Teď si již představuji prodavačku úpící a svázanou v přítmí krámu. Přepadení.

Mám lehké mrazení v zádech, když přišlo na pokus č.4. Přece to nevzdám. Doufám alespoň v malou cedulku na dveřích s obligátním nápisem „Přijdu hned". Je to slušnost, ne? To tady ale neplatí. Za zády slyším hurónský smích. „Paní, to jste už asi 31. v pořadí, co se tady dobývá do krámu". Nesměle se ptám, zda netuší, proč je zavřeno. „Kdybych to věděl, tak bych to tam napsal sám". Majitel vedlejšího obchůdku je dobrotisko. Prodává noviny a tabák."Pojďte si koupit něco ke mně. Já tady tvrdu od 6,00 hodin. A hlavně, paní, dodržuji otevírací dobu".

Vzdychám a loučím se s kostýmkem, který jsem si chtěla koupit. Vlastně bych mohla té prodavačce poděkovat. Bez kostýmku se asi obejdu, protože, jak říká můj manžel: „Máš toho plné skříně a už ani nevíš, co tam máš". Měl pravdu. Nikoliv však ve všech bodech. Kostýmek by byl nadstandard. Ale využila bych ho. Skříně jsou sice nacpanější, ale když z nich zmizí jeho 3 obleky, kostýmek by se tam lehce vešel. A ještě by zbylo místečko na další. No a takové to nutkání, že k sobě patříte, že bez něho nemůžete existovat, že je to něco jako životní láska... Myslím tím pochopitelně vztah  „Já a Kostýmek". To chlapovi nevysvětlíte. To je marné.

Tak jo. Překonám odpor a jdu do toho. Pokus č 5.

Ježišmarjá, ono je otevřeno.

Seděla tam. V přítmí. Žába na prameni obepnuta tmavou pleteninou a s rozpuštěnými vlasy. Pila kávu a četla noviny. Nevraživý pohled. Chci to mít rychle za sebou. „Chtěla bych ten kostýmek. Máte ho v mé velikosti?". Nevěřícný pohled v jejich očích mě utvrdil v tom, že na ženy mého typu se kostýmky nešijí. Při tom podotýkám, že má velikost je klasické L, a že v jiných prodejnách problémy s velikostí nemám. Jednou to ale asi muselo přijít. Proč zrovna tady? Asi to byl osud. Má vášeň pro vybraný kostýmek však odhodila mé veškeré zábrany. Chci ten kostým. Sedí a nevěřícně kroutí hlavou. Naznačuje, že jsem nechápavá. Odvyprávím dojemný příběh o mně a o kostýmku. Jsme si souzeni. Patříme k sobě. Nechápe. Asi nechápe víc věcí. Nerozumíme si. Ona chce číst noviny a pít kávu, já chci ten zatracený kostým.

Nepodařilo se mi to. Nezvedla se. Do notýsku „zakázaných" obchodů přidávám další jméno. Podtrhávám červeně a dopisuji „Nikdy".

Já vím. Nikdy neříkej nikdy a také v to tak trochu doufám. Třeba paní majitelka udělá šťáru a zjistí, že se do svého obchodu v pracovní době nemůže dostat. Nebo pověří svou známou, aby si něco koupila. A ta zjistí, že tam nesedí prodavačka, ale žába. Žába na prameni příjmů pro jeden obchůdek, kam jsem ráda chodila. A nejenom já.

Teď chodím vedle do Tabáku. Pokecám, nakoupím a jdu po svých. Škoda, že ten pán neprodává kostýmky. Určitě bychom spolu nějaký ten „kšeft" udělali.