Tvář za sklem

Obyčejný život

Jsou místa, kudy chodím ráda. Jsou místa, kterým se vyhnu. A jsou místa, která mají svá tajemství. O mou předškolní výchovu se starala moje babička Mína. Matka mé matky. Pocházela z Orlických hor a byla velmi svérázná. Tvrdý život ve tvrdých podmínkách ji prostě naučil.

Každý den jsme chodily stejnou trasou z malého nádraží do domu mých prarodičů. U každého domu jsem obdivovala něco jiného. Líbily se mi především hrady, zámky a trpaslíci. Vše klasická lidová tvorba. Má dětská duše toužila po obdobné atrakci i k nám na zahrádku. Přísná Mína se odmítala na toto téma bavit. Sarkastická odpověď:"To víš, že jo!" nic nezakazovala, ale opak byl pravdou. Svůj boj jsem ale nevzdávala. Obdobná situace se opakovala ohledně přání vlastnit psa. Kočka byla povolena. Pes nikoliv. Rybičky - v žádném případě! Žáby jsem si nachytala sama. Andulky? Ptáků máš na zahradě dost! Jak bavil rozhovor Mínu se mnou, nevím. Za svou osobu mohu říci, že mě vždycky. 

Blížily jsme se k rohovému domu. Začala jsem se loudat. Tady byla povinná zastávka. Na lavičce před domem seděla stará paní. Špatně viděla i slyšela. Bála jsem se jí. Byla podivně ustrojená. Bezzubá ústa stále něco přemílala. Domek byl stejně zanedbaný jako ona. Zahrádka pustá a zarostlá plevelem. Špinavé záclony a okna, přes která nebylo vidět.

„Tak co, přijedou na neděli?", ptala se pravidelně babička. „Co říkáte? Já špatně slyším", odpovídala pokaždé stará paní.  „Jestli přijedou, se ptám", křičela babička u jejího ucha. „Jo, paní, to voni přijedou. Nemají čas. Ale přijedou".

„Proč ta divná babička brečí?" „Toho si nevšímej, to nezměníš", odpovídala ztichlým hlasem Mína.

Nic jsem měnit nechtěla. Chtěla jsem pryč a za dědou. A rychle. Od podivné paní, co pláče. „Je to chudák. Toho bych se nikdy nechtěla dožít....", vzdychala babička a táhla mě od další zahrádky a trpaslíka.

A byl tady podzim. Lavička osiřela. Za tmavým oknem se zjevovala tvář. Kývala hlavou a mávala. Jen jedním okem jsem rychle pohlédla do okna. Viděla jsem smutek. Zhmotnělý do tváře za sklem.

A přišla zima. Ledový krunýř pokryl sklo. V jednom okně bylo vyškrábané kolečko. Alespoň kouskem oka sledovala stará paní dění venku. Aby mohla odemknout, kdyby přijeli.

Zamrzla všechna okna. Ani skulinka už neprosvítala. Stará paní se nedočkala.

Chodím kolem starého domu. Má nového majitele a novou fasádu.

Paprsek slunce hraje světelné hrátky na okně domu. Tam, kde stará paní čekávala.

Někde v koutku duše je ve mně ta malá holka, co křečovitě drží za ruku Mínu a bojí se. 

Teď už ale ne té staré paní. Přece musela někomu chybět? Někdy ji někdo musel mít rád? Musel ji hladit ruku, tvář...

A to je to místo, které je pro mne obestřeno tajemstvím. Dům s tváří za sklem.

Nechybí vám také někdo u stolu?

Stíny za sklem si s vámi už nikdy nepopovídají.

A kdybyste je náhodou chtěli ještě jednou naposled pohladit, ani to nepůjde.

Telefon vyzvání.      

„Ahoj. To jsi hodná, že voláš. Co děti? Mám přijet? Vy přijedete? Kdy? Budu vás čekat."