Starší a rozumnější aneb není všechno zlato, co se třpytí

Všechno je jednou poprvé. A jsou některé věci a situace, na které se nezapomíná a nebo možná – bylo by škoda na ně zapomenout.

Věkový rozdíl mezi mým synem a dcerou jsou čtyři roky. Byly doby, kdy mi ten rozdíl jako matce vyhovoval. Instituci „toho staršího rozumnějšího" jsem na vlastní kůži nezažila. Jsem totiž jedináček. Bez zkušeností ale v rodině nejsme. Manžel je tzv. nejstarší sourozenec. Mému synovi tento stav evidentně nevyhovoval. Příliš dlouho se hřál na výsluní jedináčka a následná dělba všeho - včetně přízně - mu byla proti srsti. Striktně vyžadoval plnění svých přání, která vydával za přání společná. A tak v případě mé dcery šly stranou tzv. holčičí hry a zájmy. Její panenky a kočárky máme jako nové připravené pro další generaci. Alespoň ušetříme!

Dcera prošla vojenskou přípravou. Byl jí přidělen plastový kulomet a nejošklivější a nejodřenější autíčko. Stala se i nosičem ochranného štítu v době, kdy u syna zvítězil zájem o rytíře. Plastový meč byl pouze jeden, a tak v jejím případě musel stačit jen klacek. Nestěžovala si a ráda a všude následovala svého guru. U babičky zalehla do příkopu s vodou (byl to příkaz, pochopte) a snaživě opakovala: „ratatatata", aby si vybojovala přízeň velitele.

I do školy začala chodit v předstihu. Nebylo jí ještě ani šest let a její touha chodit s bráchou do školy, dostala konkrétní  podobu.„Starší a rozumnější" ji vodil do školy. V té době se začala lehce bouřit proti nadvládě. Svá nedorozumění si děti řešily po svém. Ani jeden z nich si na toho druhého nestěžoval. A tak jsme se jen od známých dozvěděli, že např. cesta do školy probíhala dle nepsaných pravidel. „Starší a rozumnější" šel vpředu a „Mladší, nerozumný" o dva kroky pozadu. Ne, že by nechtěl sdílet prostor po boku staršího, prostě to hierarchie nedovolovala. Na rohu u gymnázia byla pravidelná zastávka. „Dělej, přijdeme pozdě!", syčel velitel. „Já jdu sem", žertovala trpitelka a ukazovala na budovu gymnázia. „Ty jsi ještě malá a hloupá, to je gymnázium, tam ty nechodíš!", s důrazem a z blízkosti 5 cm od obličeje vášnivě křičel „Starší a rozumnější". „A chodím a chodím..." Na gymnázium chodili oba. Později pochopitelně. V té době začal občas ten „Starší a rozumnější" přehodnocovat situaci. Bylo to většinou tehdy, kdy se jeho spolužáci či kamarádi chtěli seznámit s „Mladší, nerozumnou".

Jak vidno - vztah našich dětí nebyl od počátku idylický. Cestu k sobě si ale našly.

Když dcera čekala druhé dítě, nebyly Matějovi ani dva roky. Když se Eli narodila, vzpomínala jsem na idylický věkový rozdíl mezi svými dětmi, kdy jeden byl „Starší a rozumnější" a ten druhý „Mladší, nerozumný". Tady to prostě nefungovalo. Obě děti byly „malé". Jen ten jeden byl „Starší", protože už chodil a lehce žvatlal a ten druhý byl „Mladší". Ten rozjezd byl prostě náročnější.

Eli tvoří s Matějem nerozlučnou dvojici. Když Matěj začal chodit do „Kamaráda", kam berou až od tří let, nabídla paní učitelka mamince, že tam Eli vezmou také. Prostě, kde je Matěj, musí být i Eli. Chybička se ale vloudila. Matěj si přestal hrát a soustředil se na svou mladší sestru. Aby jí nikdo neubližoval. Teď už ale chodí Matěj do školky a Eli do „Kamaráda". K rozluce tedy došlo. 

První dovolená s rodinou. Na chatě, u jezera, daleko od známých a příbuzných. Jen s dětmi. Na kempu objevily děti skákací hrad. Úžasná záležitost. Pro čtyřletého Matěje je to splnění snů. Vstane a jde na hrad. Dvouletá Eli se nenechá zahanbit. Vylézt po lanovém žebříku nahoru, je pro ni ale přece jen těžké. Vyleze, ale pomalu. A zdržuje ostatní. Matěj si vyhlédl hezkou kamarádku. A protože nevěděl, jak se jmenuje, zatahal ji za šos a prohlásil: „Hej, pomohla bys mi s tou malou, aby se taky sklouzla." Ano. Tak to bylo. A fakt mu jsou čtyři roky.

Naše děti si našly cestu k sobě v pubertě. Tady to zřejmě funguje již teď. Ačkoliv - Eli odmítá svého bratra nazývat jinak než „Kluk". Radostné přivítání doma - „Ahoj kluku." Pobídka na společnou vycházku -  „Pojď, kluku!" Zákaz braní hračky „Ne, kluku!" Že by to Eli dělala na oplátku kvůli těm větším půlkám čokolády a většímu přídělu bonbónků, které si Matěj sám přiděluje? Nebo že by mu nemohla zapomenout všechna ta vítězství v běhu, která mohla utržit, ale Někdo ji zatahal za šaty, aby byla prostě zase jen druhá? A co ta modřina na ruce? Asi by toho bylo víc.

Ale přece jenom. Neměla bys to, Eli, přehodnotit? Po té dovolené s hradem?

Necháme to na ní. Eli ví své.

Ona ta holčička, co jí Matěj oslovoval „Hej", totiž byla nejhezčí na kempu.