Sport – to mě baví

V letech minulých i aktivně. V horké současnosti spíše pouze pasivně. Sport mi byl od mého narození tak trochu vnucen. Zvykla jsem si na něj. Nahradil mi tak sourozence, kterého jsem nikdy neměla.  

Můj otec sport miloval. Sport měl zakódovaný v genech. Bylo jedno, do kterého druhu sportu zabrousil, šlo mu všechno. K těm nejvíce favorizovaným patřil především hokej a volejbal. Přesně v tomto pořadí. Jeho hokejovou kariéru na zamrzlém Labi jsem na vlastní oči nezažila. Zůstala zdokumentována na zašlých fotografiích stejně jako hustý vlasový porost, který vzal léty za své. Za to jsem se stala přímým svědkem kariéry volejbalové. Možná, že jsem osobně byla i příčinou toho, že se táta udržel ve výborné kondici ještě i po padesátce.

V naší rodině panoval matriarchát. Matka zařizovala všechno, co se týkalo styku s úřady, vedla rodinné účetnictví a bděla nad vzděláním jediného potomka. Milovala knihy a svou kariéru „sokolky“ už dávno, s přibývajícími kily, pověsila na hřebík. Otec měl v naší domácnosti na starosti fyzicky náročné úkony spojené s úklidem. Každý den také zajížděl na kole do domácnosti své tchýně. Jednalo se v podstatě o součást každodenního tréninku. Pět kilometrů tam, pět kilometrů zpátky. V létě, v zimě.

Alespoň jednou do měsíce zatoužila moje matka projít se po lázeňské kolonádě se svým chotěm a dcerkou řádně k této akci načinčanou. Otec měl o víkendech zcela jiné starosti. Zúčastnit se volejbalového klání a nerozvést se. Na otázku s kým chci jít, jsem jednoznačně odpovídala, že s tátou. Byli jsme s tátou sehraná dvojka. Volejbal mě sice moc nebavil, ale dětí s podobným osudem bylo kolem hřišť víc. S odstupem času si myslím, že to mé matce až tak příliš nevadilo. S naším odjezdem měla totiž dostatek času pro svou vášeň – knihy a křížovky.

Mou vášní se stala sportovní gymnastika. Věnovala jsem jí „svá nejlepší léta“ a nelituji toho. Pubertu jsem díky ní překonala bez problémů. Dokonce jsem se snažila, aby v mých šlépějích šla i moje dcera. Vzhledem k její výšce byl tento záměr jen z oblasti snů. A tak se v naší rodině objevil basketbal. Syn si sám a dobrovolně vybral závodní střelbu. No a co bude následovat dál? Netuším.

Tadeáš by mohl dělat karate. Matěj by měl hrát fotbal. Ela – to bude jednoznačně tanec. No a Kateřina je velmi dobrý jedlík... tak to jsem ještě nedomyslela.

Jednou za čtyři roky prožívám velkou sportovní euforii. Olympijské hry. Stávám se znovu sportovcem a připadá mi, že do této skupiny neodmyslitelně patřím. Dojímám se nad slavnostním ceremoniálem a sleduji všechno až do pozdních ranních hodin. Přepínám z jednoho sportovního kanálu na druhý, aby mi proboha nic neuteklo. Držím palce „našim“ a hltám osudy sportovců. Těch, co zvítězili, i těch, kteří zvítězit měli a prostě jim to nevyšlo. Svolávám své blízké a konzultuji výsledky i taktiku. Kritizuji i chválím. Jsme přeci sportovní národ. U gauče mám připravené jídlo a pití, abych o nic nepřišla. Začínám mít zavedené rituály. Když se nebudu dívat na celé hokejové klání, tak „naši“ prohrajou: Jsem jejich maskotem na dálku. Jenom to nikdo neví. Prožívám drama až do kuropění. Ráno vstávám a mám kruhy pod očima až k bradě. Ale nezradila jsem je. Byla jsem s nimi. Vyhrávat je přeci snazží, když cítíte opravdovou podporu.

Samozřejmě musím zajistit i pracovní a rodinné povinnosti. Nejstarší vnuk měl koncert. Mladý muž „bez nervů“ předvedl své klavírní umění v domovském koncertním sále. Tři ženy v seniorském věku se stejným osudem – vyzvednout, doprovodit, odevzdat – řešily aktuální téma. Dívat se na sportovní přenos živě nebo ze záznamu? Otázka byla jednoznačně vyřešena zcela ve smyslu dalšího sloganu: „Kdo neskáče, není Čech.“ Upravený slogan by pak zněl: „Kdo nesleduje sportovní přenos live, není Čech.“

Jsem ráda, že v tom nejsem sama.

Z beder mi spadla alespoň část zodpovědnosti za sportovní úspěchy naší reprezentace.

Je nás zřejmě víc.

Jo a kdyby tady byl můj táta, byl by to pro něj svátek.

Sportovní. Táto, neboj, jistím to tady.