Nechcete taky fousatou ?

Neuvěřitelná lehkost babiččina údělu.

Náš mladší vnuk, kterému se říká pan Matula, je pěkná „mrcha". Je zážitkový a účelový a hlavně je požitkář. Starší vnuk Tadík je vědec. Zachovává si svou úroveň a má svůj žebříček hodnot. Pan Matula odhodí v minutě cokoliv, o čem je člověk přesvědčen, že bez toho nemůže být a jde zase dál za novým zážitkem a požitkem. Blíženec dvou tváří.

Odjíždíme od dcery. Pan Matula srdceryvně řve: „Máááámiiinko, já chci mááámiiinku". Nejraději bych otočila auto a vrátila ho zpátky. Slzy jako hrachy, kopání do sedačky, vzlyky, vzdechy... Kdyby nás někdo viděl, tak nás zavřou, že jsme ukradli dítě. Vše do té doby, než se nám podaří upoutat jeho pozornost. Nejvíce zabírá, že máme doma něco nového, že bude překvapení... prostě auto a veeliikééé. Ustane řev a andělská tvář se usměje: „Moje ?" Po dramatickém divadle bych mu dala všechno. I auto. Veeliikéé.

Nadšeně se vrhne po schodech nahoru do našeho bytu. Tam čeká auto - vtipný dárek našich známých k narozeninám mého muže. 10ti minutová radost. Děda montuje, volant se urve, šrouby nedrží a už hledáme nový zážitek. Jdeme skákat na postel, schovávat se, pouštět vodu do bidetu, hledat čokoládu...

Neúmorný pan Matula je zlatý, když už jde konečně spát.

A bude klid.

Ne.

Kde je děda?

Proč chceš dědu?

Chci dědu.

Tak já jdu pryč.

Ne. Chci dědu. Děěědóóó!

Co řveš, huláne, děda je v koupelně.

Dojdu.

Nikam nepůjdeš.

Děěědóóó!

Nevydržím a vyndám ho z postele. Ježišmarjá, nastydne, nemá bačkory.

Proboha, kde jsi, dědku...

V koupelně. Co řvete ?

Já neřvu, to Matěj.

Děěědóóó!

No co je ?

Dědečku, fousatou...

Tak pojď ty moje zlatíčko, já ti dám fousatou... No a jdi spinkat.

Ne.

Jdi si lehnout.

Neee.

Ježišmarjá, tak ho vem a jděte si už lehnout.

Nééé!

Tak co chceš ještě...

Taky babičce fousatou...