Můj život s jizvou aneb Milostný trojúhelník

S tou mojí jizvou jsem již sžitá dávno. Od svých 5 let. S jizvou mého chotě mě to teprve čeká. Zatímco má tělesná schránka je označena jizvou po operaci slepáku a jizvou „plavečkovou“, tělo mého manžela bylo doposud bez poskvrnky. Prostě ani ťuk!  

Po jednom vypjatém rodinném fotbalovém utkání se ale všechno změnilo. Na jedné straně hráli zástupci jedné rodiny, na druhé straně manžel s částí rodiny druhé. Vše probíhalo na zahradě na pár metrech. Sportovní vášeň strhla moji dceru natolik, že vypálila míč prudce směrem k bráně. Tam ale narazila na svého otce. Míč vykryl vlastním tělem.

Večer jsem byla přizvána k ohledání slabiny. Vypouklá boule nevěstila nic dobrého. Lékař diagnostikoval kýlu.

„Teď před vánocemi půjdeš na operaci? Je to akutní?“

„Není to akutní, ale půjde to pryč! A hned.“

No a jak se rozhodl, tak udělal. To jsem ještě netušila, že si vzpomněl na kýlu svého přítele, který operaci odolával dlouhých 10 let. Na svou pupeční kýlu si vyrobil kožený pas a odmítal se s ní rozloučit. Jak se podařilo umluvit tohoto zarytého nepřítele operací? Netuším. Ale už na to byli dva.

Můj muž usoudil, že do nemocnice by měl člověk nastoupit skutečně v nouzi nejvyšší a zdevastován. Rozhodl se, že svou kýlu tedy prověří. Sekal dříví, stěhoval nábytek a po večerech skuhral. Dokonce i jeden ples jsme si střihli. Kdepak - nebylo to proto, že bych neodolala taneční vášni. Slíbil to. Muselo to být. Za mnou potopa.

Operace dopadla dobře. Dokonce se těšil i domů. Zatímco prozváněl v nemocnici mobil, abych pro něho dojela, dozorovala jsem svou vnučku při závodech v aerobicu. Telefon jsem vůbec neslyšela. Jaké bylo mé překvapení, když mě doma přivítal rekonvalescent. Celé dlouhé hodiny vyprávěl o své jizvě, kamarádově jizvě, nemocnici, lékařích i sestřičkách. Prostě nemocniční témata nebrala konce.

Co se dělo tady, ho příliš nezajímalo. Usoudila jsem, že to ještě není to právé ořechové a posoudila jsem to jako stav dočasný.

S jizvou jsme vstávali, uléhali, monitorovali ji, hýčkali a omývali. To správné mazání – sádlo z jezevce – jsem nebyla schopná sehnat. Jiné odmítal použít. Vzpomněl si na své mládí a svou babičku a vyžadoval jen tuto „pochutinu“. Na jizvu.

Pobyt v nemocnici ho zbavil studu. Jizvu předváděl komukoliv a kdekoliv. A víc než jizvu. Sobecky jsem doufala, že mi jizva dopomůže k „teplu domova“ ve dvou a k navození vánoční atmosféry, jakou jsem si vždycky přála. Zapalovat pěkně jednu adventní svíčku po druhé a v klidu očekávat den „D“. Kdepak. Odmítala se mnou spolupracovat

A tak jsem trpělivě čekala. Potom přišly na řadu mobily! Jejich zvonění na všech místech zvěstovalo svému majiteli, že je po něm sháňka. Tedy – že je nepostradatelný. Já ho chtěla využít jen jako pomocnou sílu v domácnosti. A to ještě s ohledem na jeho stav. Ten „druhý z mobilu“ mu nabízel zcela jiné uplatnění. A tak jak to šlo nejdříve, prchl. Musel. Domů se vrátil opět zdevastovaný, ale se šťastným výrazem ve tváři. Ulehl na Záhořovo lože, které si u televize vytvořil a skuhral. Já byla pasována do role „Přines-Dones-Podej“. Za odměnu jsem se mohla podívat na jizvu. Někdy jsem viděla i víc.

Napočítala jsem 10 stehů. Po jejich vytahání došlo na nejhorší. Plavečkové slipy přestaly vyhovovat. Škodily jí. Komu? Té mrše, co se nabourala do našeho života. Jizvě. Došlo na trenky a doma se chodilo „na ostro.“ Zájem o jizvu začal jevit i náš kocour Dalík. Hodlal využít ležícího těla jako podložky vhodné pro spánek. Neuspěl. Divoký jezevčík Olda na tom byl ještě hůř. Nechápal, proč se s ním milovaný páníček nehoní? A to mu nosil ty nejvybranější kousky klacků a klacíků, nic podřadného! I zvířata znervózněla.

Jak dlouho bude ještě „idylka s jizvou“ trvat?

Netuším.

Prověří to bezesporu vánoční svátky.

Budeme totiž s jizvou doma.

My tři a Olda s Dalíkem.