Mikulášské variace aneb Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni....

aneb ?  ...........  Čím se živí čerti ? .                                                                                                                                                         . Andělské zvonění se ozvalo za dveřmi. Bylo jemňoučké jako peříčko. Nikdo kromě dětských uší ho neslyšel.  

Pan Matula vyběhl na chodbu a natěšeně volal:"Čert". Představa čerta s andělskou tváří je docela pěkná. Realita byla trochu horší.

Čerti byli tři a pěkně strašidelní. Anděl jeden a krásný. Mikuláš byl důstojný a veeliikýý.
Partička se podfukem s andělským zvověním dostala dovnitř a začala řádit. Zoufalý pan Matula vyřešil svůj problém se strachem jednoduše. Vrhl se na maminku, vyšplhal po ní jak po liáně nahoru a zabořil hlavu do jejího ramena. Bylo mu jedno, co kdo říká. Andělsky, mikulášsky či čertovsky. Ale bál se. Svíral maminku a odmítal zvednout, byť jen jedno oko. Maminka dostala od Mikuláše proutek, který přivolává čerty. Ten prý bude v jejich rodině hodně důležitý. Snad.
Čerti byli vykázáni za dveře a Mikuláš si chtěl s panem Matulou soukromě pohovořit. Nebo mu odevzdat cosi sladkého. Uhlí mu již předal za přítomnosti čertů. Nedočkal se ani básničky, ani písničky. Zarputilý prcek odmítal sladkosti, neboť vyhodnotil situaci za krajně podezřelou.

Co kdyby se čerti chtěli vrátit ??
"Nechci čokoládu..."
"Budu hodný, budu hodný, budu hodný..."
Nadpozemské bytosti odešly. Pytel musela převzít maminka. Z jejich rukou by panu Matulovi v této chvíli chutnalo i uhlí.
No a jak to dopadne s proutkem ? Nedělám si velké iluze.

Čerti nebudou mít čas tak často chodit. Nejjednodušší by bylo, kdyby bydleli rovnou u Havelků.
No jo, ale čím se vlastně čerti živí?

Kdo jim vaří?

A kdo jim leští a spravuje kopyta?
Víte co, necháme to koňovi, ten má velkou hlavu.

Kde čerti nakupují?

Je to jednoduché. Mikuláše i s doprovodem si můžete klidně objednat. A pěkně s celou parádou. Byly ale doby, kdy to tak jednoduché nebylo. Řešilo se to různě.

Naši sousedi měli ještě po rodičích parádní kostým Mikuláše. Dědil se z generace na generaci a byl důstojný. Jak kostým, tak Mikuláš. Představoval ho sám pán domácnosti měřící úctyhodných 190 cm. K tomu vysoká čepice - pomalu se nevešel do dveří. U anděla stačilo, aby měl hezkou tvář a cosi éterického na sebe. Sousedka nabídla dceru a záclonu.  Čertem bývala jejich  nejmladší dcera, protože kožíšek obrácený naruby byl menší velikosti. Nejdůležitější rekvizitou se ale při této návštěvě  nadpřirozených bytostí z I. patra v naší domácnosti, stal pytel, ze kterého čouhala noha. Pěkně vycpaná a s botou. Netušila jsem, že dlouhou dobu bude vzpomínka na velmi zlobivého chlapce, který byl údajně odvlečen čertem do pekla, důležitou výchovnou pomůckou v naší rodině. Nevadilo, že čert byl jen o pár čísel větší než syn. Pytel, noha, řetěz a strašidelné  bublání čerta se prostě neminulo účinkem. Na jednu sezonu jsme měli vystaráno. Stačilo připomenout nohu zlobivého imaginárního chlapce, úpícího kdesi v pekle.

Nejkrásnější či spíše nejhumornější zážitek mi ale dopřál jednou na Mikuláše můj manžel. Mikuláš z I. patra zemřel a pubertální dcery měly úplně jiné starosti, než dělat kašpary sousedovic dětem. Mikuláš prostě nebyl. Zoufale osamělé dárečky v igelitových taškách byly připraveny. Nadpřirozené bytosti ale chyběly. Na kostým Mikuláše jsme si netroufli, ale plyšový kožíšek doma byl. Co by otec neudělal pro svou dceru? Navlékl můj šedý plyšový kožíšek o tři čísla menší, navlékl černé kamaše na lukovité nohy a přes obličej nasadil mé černé punčocháče. Dětské punčochy našich dětí jsem rafinovaně vycpala klubíčky ponožek. Lehce tak připomínaly rohy. Celá ta šaráda byla doplněna botami na lyže. Tak úžasnou kombinaci brouka Pytlíka a „rádoby čerta" nejde naplánovat. Vznikla spontánně a z nedostatku. Smála jsem se tak strašně, že jsem byla čertem vykázána do útulné místnosti. Sám si zazvonil, sám předal dárky. Já jsem plakala smíchy a mé slzy jako hrachy přesvědčily děti, že i já se bojím čerta. A vlastně mnohem víc než ony. Tušily, že jsem se obávala trestu, neb jsem zřejmě zlobila  nejvíc z celé rodiny.

Ještě dlouho vyprávěla dcera svým kamarádkám o záhadné návštěvě čerta v naší rodině, který přišel na Mikuláše bez Mikuláše. Donesl dárky a měl divné rohy brouka Pytlíka.

Co jí ale utkvělo v paměti nejvíc, byly ony osudné lyžáky, které měly asociovat kopyto.

Představte si čerta, který nosí lyžáky jako váš otec.

Nějaký čas to měl manžel u dětí dobré.

To přece nemůže být jen tak?

Čert i táta nosí lyžáky.  A k tomu ještě stejné značky!

Nakupují snad ve stejném obchodě?

Kde?

Za kolik?

Je to výhodné?

Kolem nadpřirozených bytostí je stále mnoho záhad.

„A tak to má byt".