Kalifornská třpytivá

Že netušíte, o co se jedná? Pokud nejste chovatelé, specialisté, či zvěrolékaři, tak se nedivím. Byla jsem na tom stejně.

„Kde se tam taková krásná kočka vzala?“ Po inspekční cestě na jedné farmě nemluvila dcera o ničem jiném. Kočky byly vždycky její slabinou. Díky ní a její urputnosti jsme si pořídili do bytu perského kocoura. Vydržel s námi v jedné domácnosti 21 let. On toleroval nás a my jeho chlupy, které byly všude a ve všem. Poté, co sešel věkem, jsme se s manželem rozhodli, že už nic „nového – živého“ do naší domácnosti nepřibude. Výjimkou jsou pochopitelně naše vnoučata.

„Děti pořád mluví o kočičce. Nechtěli byste něco do baráku? K nám to nejde. My jsme v bytě,“ přemlouvala nás dcera. „A co pejsek? To jim Adina nestačí?“, bránila jsem se statečně, až do doby, co pejsek nebyl. Došly mi argumenty a pomalu jsem se smiřovala s představou, že budeme tři.

„Vyjednala jsem ti koťátko! Matka nádherná, otec ještě krásnější. Farmář nám brzy zavolá a můžeme si ho odvézt.“ Zalapala jsem po dechu. Nejsem připravená. Chceme jet na dovolenou a táta o tom neví. Nebylo úniku.

Den „D“ nastal. Jela jsem s dcerou na farmu. V opravářské dílně se pod stolem na udusané podlaze v pilinách krčila 4 koťátka. Tři byla odvážná a to poslední se nechtělo ani ukázat. „To je právě to nejkrásnější. Ale vyber si, jaké chceš.“ Tak se pojď ukázat, když si mám doma udělat „peklo na zemi“. Nejdřív se vystrčila šedá packa. Potom jsem zahlédla mourovatý ocas. No a potom na mě to stvořeníčko kouklo. Byla to láska. Na první pohled. Bylo mi jedno, co se doma odehraje. Bylo mi jedno, jestli je to kočka nebo kocour. Cítila jsem, že je to ten pravý, jediný a jedinečný.

Kotě se zabydlelo celkem rychle. Smrdělo vyjetým motorovým olejem, ale to byla jediná vada na kráse. Do doby, než jsme navštívili zvěrolékaře, jsme se domnívali, že máme kočku. Zvěrolékař byl ale zcela jiného názoru, a tak jsme si odnesli kocoura a průkazku se jménem Dalibor. Pro nás to byl ale prostě jen Dalík, Dalíček, Dalííí nebo dle vnoučat – pan profesor.

Mourovaté šedé stvořeníčko s lehce bílou náprsenkou a „korunkou“ nad světlýma zelenýma očima si zamilovalo pána domu. Jakmile vrzly dveře u domovních vrat, choval se jako pes. Lehce zamňoukal a vyrazil. Nastal vítací obřad. „Nech mě být! Budu mít zase kalhoty plné světlých chlupů!“ Kdepak. Dalík byl neodbytný. Pohladit, pomazlit, sednout! To poslední platilo pro manžela. Dalík se uhnízdil na klíně a vrněl. Nikde jinde se mu lépe nespalo. „Nemá hlad? Kdy jedl naposled? Má ještě konzervy?“ Jestli mám hlad já a co budu jíst, to ho nezajímalo, ale o žaludek kocoura se staral vzorně.

Brzy se začalo teritorium kocouřího zájmu rozšiřovat. Nejdřív se držel na zahradě, pak následovali sousedi a potom jsme už ani nevěděli, kam chodí. Ale na noc, to chodil poctivě domů. Párkrát se také utkal v boji se starším kocourem. To jsem vybíhala s koštětem a snažila jsem se stranit tomu našemu. Přes ulici měl hned od samého začátku dva stejně staré kamarády - kočku s vyseklým okem a bílošedého kocoura. Byla to taková kamarádská trojka proti squadře starousedlíků.

Nejkrásnější byly večery, kdy polehával na měkkém a spal. Unaven bojem a hrátkami předváděl krkolomné polohy, které byly hodné zaznamenání.

Měl rád děti. Naše vnoučata ho tahala a ani před nimi neutíkal. Možná je bral také jako své „vrstevníky“. Od samého počátku také chápal, od čeho je mísa s pískem. Nevím, kdo a jak ho něčemu takovému mohl naučit. Kotě z dílny a s výběhem do nekonečných plání a polí.

Pár lidí se nás ptalo, co je to za rasu. Normální – šedý mourek. Naše kamarádka ale byla jiného názoru. V ordinaci u svého zvěrolékaře vyfotila jeho identifikaci. Měla pravdu. Byl to celý on – kočka kalifornská třpytivá. Než jsme se ale mohli světu pochlubit svými znalostmi a skvělým rodokmenem, ztratil se. Rok se sešel s rokem a oslava nebude. Prohledali jsme vše možné i nemožné. Ptali jsme se všech kolem. Znali ho všichni. Majitelka jeho dvou kočičích kamarádů nám řekla, že jejich kocourka našli s prokouslým hrdlem před týdnem a jejich kočka přinesla domů nová koťátka. A tak bude mít možná naše kalifornská třpytivá pokračování.

Dalík byl nejen krasavec, ale i kamarád. Odešel do noci s kapkami deště a už nevrátil se. Chybí mi. Nikdo mě v noci nebudí, neskáče na dveře a nekouše do kotníků.

Možná jen odešel hledat kamaráda. Možná bránil své potomky. To už se ale nikdy nedozvíme.

A tak se naším životem mihla kalifornská třpytivá. Zazářila jako kometa a velmi brzy a předčasně zhasla. V mém srdci zanechala nezacelený průlet.

Jedno je ale jasné. V roce 1987 se toto plemeno stalo nejdražším na světě, když byl jeden exemplář prodán za 24 000 liber.

Já se nedivím.

A teď už jen...

„Zavřete oči, odcházím.“