Jsme tady správně na ušním? aneb Jak Matula řádil

Když bolí ouško, vlezli byste kamkoliv. Natož takový malý pětiletý kluk. Maminka rozhodla, že se půjde k doktorovi. Nabídla jsem své služby jako taxikář, abych měla také nějaké zásluhy. Byla jsem pomocná doprovodná síla. A stálo to za to.

Jindy skotačící uragán zřejmě ztratil veškerou sílu. Nechal se obléknout a sáhnout na něho mohla jen milovaná maminka. Byl ústředním hrdinou v naší rodinné hře. Když se maminka soustředila jen malinkou chvíli na něco jiného, úpěl. Jeho hlas byl tak žalostný a bolestný, že jsem litovala, že nemáme houkačku, abych mohla jet co nejrychleji, nedbajíc dopravních předpisů.

První problém – zákaz vjezdu. Ano, přiznávám, porušila jsem. Ale přede mnou asi 20 dalších. Podivné parkoviště bylo totiž plné plné. Ještě zdravotní kartu, kapesníky, tašku a hlavně nezapomenout kluka.

Šedivá socialistická krabice skýtá nespočet ordinací lékařům, kteří zde poskytují služby. Moderní lift s huhlajícím hlasem s nabídkou pater nás vyklopil na dlouhou chodbu. V jedné části se mačkalo u dveří s nápisem neurologie nejméně 20 lidí. My, co jsme šli na ušní, jsme zabrali prostředek se zhruba stejným počtem pacientů. No a zbytek chodby – polovina prostoru - byl prázdný. Věšáky byly dva. Jeden pro neurologii, druhý pro ušní. Beznadějně narvané. Kabáty, čepice, šály, rukavice svléknout, neb v prostorách je přetopeno. Seděla jsem na lavičce a na mně byly navršeny veškeré propriety naší rodiny. Matula se probral: „Udělej mi 7 chvatů, jestli to vydržím!“ No jo, ale čím, když mám na sobě 3 kabáty? Postupně mi spadlo úplně všechno, ale kluk se bavil. Kolem v pravidelných intervalech procházel podivín v teplácích a šeptal si cosi pod neexistující vous. Tam a sem. Sem a tam. Byla jsem ráda, že jdeme jen na ušní.

Děti braly až na konec. Byly tam 3. První kluk řval, druhá holčička byla statečná a třetí šel Matula. Ten byl nejhorší. Začal výt už při vstupu do ordinace. Volal maminku jako by tam ani nebyla. Možná jsme měli jít rovnou i na oční. Pacienti neurologie zbystřili. Hlavy se obrátily směrem na ušní. Z ordinace se ozýval zoufalý jekot s přerývaným nuceným pláčem. „Nechte mě! Už to je? Jau to bolí! Už to je? Já nechci! Maminkóó! Mamííí!“ Některé slabší povahy hledaly ucpávky do uší. Mladý mimochodník se ukryl na vzdálený záchod. Trošku mi nadskakovaly nohy. Měla jsem tam jít se dcerou také. Třeba bych pomohla. V této chvíli bych byla raději pacientem neurologie. Poslední pacient na ušní byl asi 40ti letý příjemně vyhlížející muž. „Jdete také?“ „Ne, proboha! Já jsem jen doprovod.“ Nevěřícně zakroutil hlavou směrem ke dveřím: „Chlapi jsou srabi!“

Zničený, zdevastovaný, ubulený a s ohromnou nudlí u nosu se vrátil náš hrdina. Šošolku vlasů přeleženou a mokrou. Podolek nátělníku mu vykukoval z kalhot, které měl proklatě nízko pod pupíkem. Ten koukal také. Ale v očích měl podivné raráškovské světýlko. Maminka vypadala ještě hůř. Tak kdo tam vlastně s čím šel? Nečistily uši nakonec mamince?

„Já už tam s ním nikdy nepůjdu!“, žalostně vyla i maminka, „Ať si s ním chodí Honza!“. „Ježišmarjá, to zase byla ostuda“. A byla.

Po vstupu do ordinace začaly panu doktorovi tuhnout rysy a přestal komunikovat. Vše řídila sestra. Pan doktor čekal. Čekal i pevné sevření 18 kg živé hmoty ve spolupráci s maminkou. Bylo to těžké. Nejdřívě se Matulovi uvolnila ze sevření jedna noha. Sněhobílý plášť byl znesvěcen. Druhá noha vystřelila naštěstí těsně před koncem produkce. Její zásah byl ničivý. Zasáhl panu doktori to, na co jsou muži velmi, ale opravdu velmi choulostiví. Poslední podoba pomsty byla už jen taková „třešnička na dortu“. Matula si odkašlal. No a trefil! Koho? Prostě jeho pomsta byla krutá.

Myslím, že pan doktor věděl, co by se mělo udělat. Sám má tři děti podobného věku. Jeho ruce se lehce chvěly. Škoda každé rány, která padne vedle. Možná by v té chvíli také raději bral tu neurologii. Kdo ví?

„Tak nashledanou a my přijdeme tedy v úterý! Pozdrav, Matěji!!!“ „Búúú, búúú.“ Taky pozdrav. Leč nikterak srdečný. „Je to hysterik!“, ulevil si pan doktor a jeho slova hřměla ordinací.

Pacienti neurologie zvědavě okukovali malého pacienta. Aha, tak takhle vypadá hysterik.

Takový malý a už taková hrozná diagnóza.

A ještě na to museli přijít na ušním.