Je snad Prasátko holka?

učit se...učit se...  učit se ...

Má dcera vystudovala na UK obor gender studies. Nevím, jestli na svých dětech neuplatňovala své znalosti z tohoto oboru. Vypadá to, že ano.

Ke každému věku patří i vášeň pro určitou knihu, píseň, melodii, postavičku. Je zajímavé, že ze čtyř vnoučat, které „vlastním", se zájmy neshodují ani u dvou. Nelze je rozdělit ani na zájmy holčičí či klučičí. Každý má zcela odlišné oblíbence, hračky, zájmy. 

Nejmladší Eli miluje Medvídka Pú. A vlastně i všechny postavičky z jeho příběhů. Její starší bratr trpně snáší tuto vášeň. Když se jedná o čtení knihy, malá Eli si vybojuje vždycky vyprávění či čtení jako první. No a aby nezahálel, poslouchá také. Převrací stránky knihy, kde nejsou auta, ani letadla, ani bagry a je jasné, že ví, že to musí přetrpět, než se dostane na jeho oblíbence. S despektem přehlédne všechny ty Tygry, Prasátka, Klokánky a Medvídky a najednou mu přijde celá ta knížka lehce zmatečná. Vrtí hlavou, kroutí se a přemýšlí: „Maminko, ta knížka je divná."

Maminka přeruší četbu a zajímá se, proč malý narušitel není spokojen. „V tý knížce nejsou holky". Jo, jo, jo - je to nevyvážené.

 „Ale je tam paní Klokanová, to je holka." Kdepak. Vysvětlení ho neuspokojilo. „To je přeci maminka. Ale holka tam není žádná. Nebo je snad Prasátko holka?"                                                    K těmto úvahám se dá říct jediné. Je to gendrově nevyvážené. I to dítě to cítí. Ale na druhou stranu.

Je to hezké. A líbí se to již mnoha generacím dětí. Ale tahle otázka je učebnicová. Patří skutečně

k gender studies. Má dcera může být šťastná. Objevila smysl svého studia a v praxi zažila výsledek svého působení. Ale na druhou stranu bych na našeho vnuka moc nesázela. Pan Matula je totiž zážitkový a sukničkář. Již teď. 

Pana Matulku, našeho vnuka, totiž již v útlém věku zajímají holčičky. Ne všechny. Vybrané a sympatické holčičky. A musím říct, že zase holčičky zajímá náš pan Matulka. Ta chemie prostě funguje.

V současné době je naše favoritka blondýnka s klukovským sestřihem a vysokým hláskem. Jmenuje se Markétka. Pro ni je pan Matulka ochoten obléct si i to, co mu maminka vybere. Ví, že se Markétce bude líbit. Pro Markétku se ztrapňuje a rád. Tak to totiž vidí maminka. Pan Matulka projde pro svou vyvolenou tou největší louží. Udělá před ní „vozemboucha" i v mokrém písku. Možná by i zazpíval, kdyby to vyžadovala. Markétce se ale pan Matulka také líbí. Obdivně sleduje jeho pády a křičí nadšením, kdykoliv ho uvidí. Smutek a slzy jak hráchy nastávají při loučení. Po obědě ve školce se musejí rozdělit. Každý jde na jiný konec města. Nekonečné mávání a sliby.           Tak zase zítra...

No a jak se to řeší přes víkend?

Jednoduše. Budoucí milovník se totiž dá koupit větším přídělem čokolády nebo příslibem, že se půjde ven a na hřiště a na letiště a na bagr a na kolo...

Nevím, nevím, Markétko, jestli to bude ten pravý.

Zatím je skutečně příliš zážitkový.

A jak to dopadlo s Prasátkem a jeho pohlavím?

Jednoduše. Říkáme teď pan Prasátko a paní Prasátková, pokud zatouží rozlišit svůj problém           „kdo je kdo?".

Problém ale zůstává. Děti dostaly nové DVD. A je na něm další prasátko „Pig Peppa". Holčička prasátko Pepina vypráví své zážitky. A tak se nám zamilovala i malá Eli. Miluje „Pig Peppa". Nevím, jestli tuší, že miluje vlastně „rod ženský" - tedy Pepinu.

To už je ale otázka pro odborníka. V naší rodině to máme naštěstí vyřešené. Tedy vystudované.

Ačkoliv....

Proč vlastně jsou ty děti zamilované zrovna do prasátek?

Neupřednostňují tuto zvířecí skupinu před ostatními?

A co ta růžová barva? Neznamená to, že se jim líbí víc než barvy ostatní?

Co na to gender, dcero?