Jak voní úsměv

aneb Síla pozitivního myšlení

Jsou dny, kdy se nedaří a rádi bychom na ně zapomněli. Jsou dny, kdy se zadaří a zanechají v nás pocit, který si rádi vybavíme. Jsou prostě dny, pro které je radost žít.

Jednotvárnost bytí a žití – to není nic pro našeho vnuka pana Matulku. Potřebuje pro svůj život stále nové podněty. Je zážitkový. Svůj den začíná větou:“Co budeme dělat“. Myslí tím maminku, Elinku a sebe. Zatímco maminka má rudo před očima, protože Elinka vstává už před šestou hodinou, panu Matulkovi začíná den jasně a zářivě. Zase ho něco nového čeká.

Úmorné zlozvyky dospělých jako je pravidelné stravování, očista těla či úklid – to pro něj nic není. Ale velká louže za barákem, rozteklý asfalt nebo pískoviště a kupa kamení – to si prostě nenechá ujít. Jen večer má rád jistotu. Svou postýlku si odmítá přestěhovat k Elince do dětského pokoje.      Má rád maminku blízko sebe, protože maminka – to je jistota.

Dlouho to vypadalo, že se pan Matulka zabydlí v ložnici rodičů navždy. Ale nastal den „D“. Po návštěvě kamaráda, který nocuje již delší dobu sám a bez maminky v dětském pokoji, svolil k vystěhování do vyhnanství. Sám sebe přesvědčil a asistoval při stěhování. Sám režíroval odnos svých pokladů a řídil jejich umístění.

Pan Matulka vstoupil do svého nového obydlí a prohlásil:“Tady to voní jako úsměv“. Nevím, jak voní úsměv vám, ale zřejmě se jedná o libý pocit. Přece neopustíme těžce nabyté území dobrovolně, abychom šli někam, kde to nevoní.

A tak zkuste ve chvíli, kdy je vám dobře a úsměvně, zapojit i další smysl. Čich. Uvidíte, že je to nakažlivé. Bude-li vám něco vonět, budete se podvědomě usmívat. A budete-li se usmívat, vybavíte si nějaký zážitek, který vám „voněl“.

A tak se usmívám a voní mi kolem sebe seno a posečená tráva. Vůně prázdnin u tety na horách.

Vůně dětství, na které ráda vzpomínám. Vůně, která mi chyběla. Vůně, která mi zmizela                  s úsměvem.

Zkuste to taky. Stojí to za to.

Protože..

Jsou prostě dny, pro které stojí za to žít.