Holky, holky s holkama, kluci, kluci s klukama

Na dobře prověřené pravidlo z raného dětství jsem zapomněla. Bylo z období her ryze holčičích a ryze klučičích. Teď jsem totiž jen chtěla umožnit svému mladšímu vnukovi to, co naplánoval můj manžel jen pro toho staršího. Vláčky a jízdu parním vlakem.

„Beru si auto. Jedu s Tadeášem na vlaky", bylo mi telefonicky sděleno. Aniž jsem stačila zareagovat, dodatek „Už jsem to avízoval minulý měsíc" byl jen tečkou za realitou, která měla nastat. Udiveně jsem zareagovala: „To nevezmeš Matěje?". Představa, že by se této akce nezúčastnil i náš druhý vnuk, byla absurdní„Pojeď s námi a může i Matěj. Dva sám nezvládnu".

Chvíli jsem diskutovala, ale nepomohlo to. Tak jo, jdu do toho s vámi.

To přeci musím vydržet. Pár kilometrů tam, cesta zpátky, vláček, chvíle povídání... vidím to tak na dvě hodiny. Obětuji se. Ať kluci vědí, že mají i babičku.

Ve školce jsme byli sehraní. Manžel šel pro staršího, já pro mladšího vnuka. Mého muže přivítal vnuk s nadšením a pusu nezavřel. Ten mladší, pro kterého měl být výlet překvapením, mi sdělil:    "S tebou nejdu, ať si pro mě přijde maminka". Ach jo. To mám za ty samaritánské sklony. „Tak dobře. Buď si tady, my jedeme s Tadeášem na vlaky". Dal se nachytat. Přestal studovat rukáv bundy a chtěl okamžitě pryč ze školky. Za dědou, Tadeášem a na vlaky. Já jsem se stala jen nechtěným prostředníkem v této mužské společnosti.

Příjezd na místo byl překvapením i pro mne. Sportovně oděna jsem byla jen já a zaměstnanci. Hosté byli kravaťáci a děti tam byly jen dvě. Naši vnuci. Vlaků tam byl dostatek. Přivítání bylo oficiální, přípitek vypil jen můj muž. Já jsem již běhala po kolejích a hlídala. Když jsem ty dva výtečníky nahnala ke stolu, bylo nutné je před tím kultivovat. Je pravda, že koleje byly špinavé a zřejmě bylo nutné zkontrolovat jejich kvalitu. To Matěj dělal skutečně poctivě. Tadeáš zase chodil statečně bonzovat, ale blátu se při tom zapomněl vyhnout. A tak jsme chodili mýt ruce i boty.

Nastala chvíle proslovů. „Musím čůrat. Slyšíš! Musím...", sděloval hlasem silnějším větru mladší. „Slyším. Počkej chvíli.", snažila jsem se oddálit výkon." Nemůžu, musím..." Ach jo. Je to akutní. Porazili jsme jednu židli, druhou, zvrhli jsme jen jeden pohárek a prodrali jsme se ke keříčku. „Já jdu s vámi", křičel i ten druhý. Aby o něco nepřišel. Nebo raději, ať už to máme za sebou. Stáli svorně vedle sebe. Kalhoty na půl žerdi a kropili. „Už si můžu nandat kalhoty?", ptal se jeden. Proboha, proč ne? Je v tom snad nějaký rituál, který mi zůstal utajen? „No, jestli už je suchej..." Kolem keříku kráčela delegace. Dva trpaslíci za keřem delegaci zjevně zaujali. Co jim překládala průvodkyně? Nevím.

Jel kolem totiž zase nějaký vlak.

Drezína a parní lokomotiva. Láska na první pohled. A ta mašinka jak úžasně čmoudí. Zalykala jsem se kouřem a vzpomínala na dětství strávené u babičky Filomény v blízkosti tratě. Na propálená prostěradla od žhavých jisker, hučení a hluk kolejí a čpavý dým, který vlaky provázel. Na jízdy v „dřevěném vagonu" a vítr ve vlasech v otevřeném okně.

Pro ty tři to byl úžasný zážitek. Bylo jasné, že takovým vlakem by chtěli jezdit pořád.

Poslední třešničkou na dortu měl být model trati. Když jsem po půl hodině čekání projevila touhu jet domů, zjistila jsem, že jsem ve svém toužení osamocena. Všichni tři chtěli počkat, až se model spraví a mašinky budou jezdit. Nuda se na mě lepila ze všech stran. Parní mašina kouřila jak o závod. Určitě budu páchnout ještě 3 dny. Klasické otázky „Proč" a „Za co?" byly bezpředmětné.

Můžu si za to sama. Nemám lézt tam, kam nepatřím.

Kluky jsme správně vrátili jejich maminkám a tatínkům. Zatímco Tadeáš básnil o místnosti, kde by jezdily modely vláčků, Matěj již rozhodl, že by to mohlo být u nás.

Jsem zásadně proti.

A říkám to tady a veřejně.

A s vámi, pánové, už nikam nejedu.

Protože - Kluci, kluci s klukama, holky, holky s holkama.