Andělské perličky

aneb život s Andělem

Andělská tvář

....a nejenom tvář. I oči mají barvu nebe. Blonďaté vlásky připomínají len. Anděl. Ale padlý. Padlý z nebe. Pro radost i starost.

„Já chci Štěpánka" znamená, že se má všeho nechat a vypadnout ven. Z těsných stěn do prostoru. Rychle obléknout a hned teď okamžitě vyplnit přání. Na otázku „Štěpánek je kamarád ?" se pravidelně ozývá: „Jo, jo, jo". Trojité potvrzení přátelství.

Představa přátelství ale může mít několikero podob.

Třeba přátelství zpečetěné společnými zážitky.

Huláni

V Hypernově mají koutek pro děti. Skluzavka je nejkrásnější. A také se to tam úžasně ozývá.

To v hospodě „U Gregorů" nechtěji tuhle partičku ani v létě. A to nejsou uzavřeni čtyřmi stěnami a jsou pouze venku.

Soutěživí huláni

Stoupnou si proti sobě a jako kohoutci kokrhají. A řvou. Jak o život. Ne všem se to líbí. Ale personál bývá lidský. Neřve. I když by mohl.  Jen diskrétně naznačí maminkám, aby sbalily své „švestky" a šly zas o dům dál. Škoda. Pod těmi vzrostlými kaštany je v létě krásně. Voní káva. Pivo. Vzduch. Ale především je někde ve vzduchu vůně výprasku.

Vypráskani huláni

Ruku v ruce opouštějí „stáj". „Nechci Matěje, nechci. Bojím, bojím". Štěpánek je o hlavu větší a protože dobře papá, tak i o několik kilo těžší. Andělská tvář je zase liška podšitá, mlsná a lstivá.

Kdo by Štěpánkovi uvěřil, že se mu něco děje ? A hlavně, že za vším stojí Anděl ?

Když se na vás upřou andělské oči..., zapomenete i na skutečnost, že se sice může jednat o anděla, ale s ďáblem v těle.

Vynalézaví huláni

Pískoviště je v okolí domu nedostatkovým zbožím. Kyblíček a lopatička ale patří k oblíbené dětské výbavě. Nosí se všude s sebou. Co kdyby někde na vycházce našli nějakou zapomenutou hromádku? No a našli. Nebyla to hromádka písku, ale pořádná hromada štěrku. Vzorně vybalili výbavu a  šli na to. Bábovičky z toho dělat nešly. Nakládat se to dalo. Taky se z toho dalo pěkně skákat. No a hezky se do toho bořily nožičky... No a pak si vzpomněli na Hypernovu a skluzavku. No a to byl jejich konec. Konec vycházky. Konec volnosti.

Andělská tvář měla sedřené pouze ruce a lehce to odnesl i nos. Bledě modrá bundička změnila barvu. Mnohem hůře na tom byl Štěpánek. Na hromadě písku se zřejmě líbilo i nějakému pejskovi a ten si nahoře udělal svou značku. A značka voněla. No vlastně - jak komu. Štěpánkově mamince příliš nevoněla. A to než zjistila, odkud ta vůně pochází, sedl si Štěpánek do kočárku. A tak jeli domů. Štěpánek, maminka a vůně.

Milující huláni

„Já toho spratka seřežu. Pojď sem. Co jsem řekla. A budeš si po sobě uklízet. Jinak nepůjdeš ven. Ježišmarjá, on vylil ten nočník vedle. Co to děláš ?  Nech tu Elu bejt. Já se z toho zblázním. Já už nemůžu. Fakt. Konec. Proč mě tak trápíš. Zblázním se...."

„Maminko, maminko, maminko... Já tě mám rád".

Kritičtí huláni

Ranní kolotoč. Přebalit, umýt, nakrmit. Ježišmarjá, on (-a) už zase „vyhověl (-a)".   Přebalit, umýt, ustrojit.Ty máš zase hlad ? Nakrmit, umýt...

Crrrr, crrr, crrr... Jóóó - už. Kde je ten mobil ?

No jak bych se měla? Jak to, že jsme ještě doma? Nestíhám... Víš, co?  Zkus si to s nima sám. Já půjdu do práce a ty mi to předvedeš. Cha, cha, cha... To bych teda chtěla vidět. A nezdržuj mě. Chci jít ven. Jdeme se Štěpánkem.

Uff. Chlapi.

Konečně klid. Jsem poslední, kdo je ještě v pyžamu. Jéé, tyhle spoďáry mají kapsičku. Pěkný.

Andělská tvář nakoukne do ložnice. Kritickým zrakem sjede postavu své matky. „Máš velký zadek", konstatuje budoucí znalec ženského těla. „Kalhotky - dobrý... ale vem jiný... parádní". Docela by mě zajímalo, jak mají parádní kalhotky vypadat. A nejenom mě.

Kamarádi největší

To, co Andělská tvář nesní, spucuje bez problémů Štěpánek. A tak to má být. Zbytky nejsou. Štěpánek se futruje do zásoby a Anděl je čím dál mlsnější. Přibývá chvály na Štěpánka. „Podívej se, jak hezky papá. Bude silný a přepere tě...Ty máš ty nohy jako hůlky. Že tě to vůbec unesou. Podívej se na Štěpánka..."

Chyba lávky

Anděl zkusil, kdo je silnější. Bohužel to bylo na schodech.

Další pokus, kdo je silnější, probíhal na oblíbeném štěrkovišti. Anděl odhrnul Štěpánkovi límec a nasypal mu za košilku plnou dávku štěrku z kyblíčku. A šlo se domů. A s řevem. A řvali oba.   Anděl i Štěpánek.