„Většina lidí nečte. Knížky jsou často jen dárkem, aby člověk něco dostal.“ V jídelně při vánočním obědě nastalo trapné ticho. „To jako myslíš jak? Náhodou všichni čtou, třeba já čtu,“ ohradila se. „A co máš právě rozečtené?“ „No třeba. Je toho tolik, co mám rozečtené…“
Ani krkolomným vysvětlováním jsem již nedokázala trapnost situace zvrátit. Jen jsem chtěla navázat na debatu, že 70% všech knih se prodá před Vánocemi, na dračku jdou všechny tituly… No, vysvětlovat už nemá cenu. Do vzdělanosti se člověk nemůže navážet. Jasně, všichni čtou, proč tedy kolem sebe nevidím nikoho s bichlí v ruce? Kolik lidí potkám v tramvaji, metru, autobuse, v parku, kavárně s něčím jiným než s Bleskem?
Původní debata o tom, co lidé ostatním kupují k Vánocům, zcela zapadla. Oběd se zakončil s tím, že když říkám, že lidé nečtou, jediné, co to může znamenat, že nečtu já. O.K. Ostatně. I já nečtu tak, jak jsem čítávala. Čas, kdy jsem zhltla jednu knížku denně, je dávno pryč. Teď když jich přečtu 10 za rok, říkám si, co nemám volného času na čtení.
Pohledem pod cizí vánoční stromky si stojím za svým. Lidé kupují knížky k Vánocům jako „dárky poslední záchrany“, tj. dárek, když už nevím co, tak kniha nezklame nikdy. Je to totiž jako přes kopírák – jedna detektivka z pera některého ze Skandinávců (Nesbo, dvojice Kepler), kuchařka (Pohlreich, Vaněk), něco holčičího (James, Formanová, Monyová) a něco českého (Viewegh). Vím, o čem mluvím. Dostali jsme je kolektivně k Vánocům. U sousedů taky. A tisíce jiných taktéž… Zatímco já je již přečetla a říkám otevřeně kromě kuchařky Vaňka – předejte dál, ať si počte někdo další, a myslím to zcela upřímně ;), většina stromečkových knih bude mít jiný osud. Pěkně hajdá do knihovny v obýváku, až přijde návštěva, tak ať si nemyslí, že jsme analfabeti, hezky všem na očích… Všichni přece čtou…
„Hele, a o čem ten Nesbo vlastně byl…?"
