„To dítě čurá na trávník!“

děsí se žena s vlasy barvy fuchsie a pokračuje pohrdavým tónem, kam že ten dnešní svět spěje. „Neřeknu pes, ale proč nejde to dítě na toaletu v nádražní budově?“ „Protože jsou záchodky kvůli feťákům zamčené a prostě už to nevydrží? Že vám psi nevadí, ale dítě ano?!“ odvětí rázně maminka natahujíc dítěti kalhoty.

„Nechutné, co si lidi dneska dovolí,“ pokračuje fuchsiovka.

„Dřív děti nečurali na trávník nebo na kanál? Vždyť bylo veřejných záchodů a kaváren, kam by se dalo s děckem jít ještě méně, ne? Víte, co? Jděte si stěžovat přednostovi… Se mi má dítě počurat nebo co? Vaše starosti na mojí hlavu...“ nenechá se vyvést z míry paní s dítětem.

„Čeho se ještě ve svém věku nedočkám! Žádné vychování, žádná úcta, žádné způsoby. Ještě by mohlo kadit přímo tady na kolejiště před námi, ne?“ durdí se fuchsiovka.

„Milá paní, ono se na koleje běžně kajdí, kam si asi tak myslíte, že to jde, když si dojdete ve vlaku? Však by se nemělo chodit ve stanicích, že?“ přidává se s úsměvem postarší pán.

„No to už je vrchol! Mě budete poučovat?! Sami nemáte ani špetku vychování, dítě se tady producíruje nahé a nikomu to nevadí. Ještě tady bude nějaký úchyl?“

„Milá paní, nějakého vidíte?“ přidává se další čekající.

„Četl jsem, že snad již některé vlaky vypouští až v cílové stanici.“

„Nepovídejte,“ a už se ti dva dávají do hovoru. „Třeba pendolino…“

„Někde jsem četla, že je snad močení na veřejnosti omezené vyhláškou…“

„Mají tady ale vůbec městskou policii?“ zapovídají se dvě paní na lavičce. „A zase u dítěte by se to asi tak nebralo, ne?“

„…osobní vlak společnosti České dráhy…“ zazní amplión.

„No hlavně, aby nám to neujelo!“

„Mamí, bobek!!!!“ řve klučina jako o lesy…

„Jako bych to neříkala! Už je to tady!“ prorokuje fuchsie a nakvašeně odchází směrem ke kolejišti.

„Ještě ne," povídá výpravčí vycházející z budovy. „Má to pět minut zpoždění…“