Svět je fajn, až na to jenže…

To jsme my Češi, všechno dobré má své ale. „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.“ „Za úspěch se trestá.“ „Být dobrý = být nežádoucí.“ „Úspěšné = podezřelé.“ Dobrá nálada, dobré skutky nebo úspěch doprovází všudypřítomné „jenže“, závist nebo podezření...

Znám holčinu, která ve svém volném čase pomáhá dětem z azylového střediska. „Jenže ona nemá rodinu, ona si to může dovolit.“

Jeho firmě se daří, získali další zakázky. „Jenže loni propustil několik lidí a vem si, jakej má barák a auto.“

Máme souseda, který je samozvaným správcem domu, kdykoli je k dispozici a se vším pomůže. „Jenže je v důchodu, manželka mu umřela, tak proč by to nedělal.“

Znám kluka, který vede dětský sportovní kroužek. „Jenže jestli to třeba není úchyl?“

Máme hrozně milou a usměvavou pošťačku, která ochotně běhá po domě a roznáší dopisy, prohodí pár slov a odcupitá dál. „Jenže je to přece její práce, ne?“

Dnes je krásně. „Jenže jsme v práci a o víkendu má být zase hnusně…“

Ty jo, ta má ale krásný šaty, co? „Jenže by v nich vypadala líp, kdyby trochu zhubla...“

Někdy mám pocit, že je ta negace v nás nějak zakořeněná, nějak geneticky daná, že si v ní tak krásně hovíme. Znám jen málo lidí, kteří jsou opravdu nad věcí, umí se radovat i z maličkostí, přejí úspěch jiným, a odpustí si ke každé pozitivní nebo optimistické zprávě dodat ono zlověstné „jenže“.

Nebýt toho slova, svět by byl fajn nebo ne?