„Nač pomáhat daleko, když se dá v okolí?“

odpověděla Camilla, proč nebude finančně podporovat sirotky v zemi, o které nic neví, když je spousta lidí u nich, v Americe, kteří potřebují pomoc. Před Vánoci pekla, pomáhala v kostele a sháněla oblečení a přikrývky pro místní bezdomoveckou komunitu. Když přišly mrazy, neváhala jít pomáhat do stanů roznášet jídlo nebo pomáhat s organizací…

Dnes jsem si na její slova opět vzpomněla při čtení článku o falešném sirotčinci v Nepálu.

Upřímně doufám, že si ten článek nepřečte moje máma, která na takové projekty přispívá s železnou pravidelností a nechce připustit, že i v tomhle „businessu“ jsou podvodníci. Přijdou obálky se složenkami (a že jich teď před Vánoci je!) a ona ve snaze pomoci těm, co se mají hůř než ona, jde a pošle některým z nich peníze. „Vždyť podívej, tahleta herečka je taky podporuje, tamten tam pracoval jako dobrovolník a tenhle zpěvák jim tam dokonce zadarmo  zazpíval…" Někdy jí přijde děkovný dopis z Indie, jindy zase přání z tramtárie, ale jestli peníze došly, kam měly? Ona pomáhá v dobré víře, avšak jestli i druhá strana v dobré víře koná?

A právě před Vánoci je ten čas, kdy je žádostí o pomoc, charitu či jakékoli jiné příspěvky největší. A samo sebou to láká i podvodníky, kteří se chtějí na té vlně přiživit. Někdo nedává na charitu právě z důvodů, že neví, kam peníze jdou. Ale to je podle mě jen alibismus těch, co nechtějí dávat nic, protože každý má ve svém okolí někoho - ať již člověka, určitou organizaci nebo konkrétní projekt - komu může pomoci nebo který může podpořit. Stačí se rozhlédnout, netřeba kvůli tomu letět nebo posílat peníze na druhou stranu zeměkoule…