Maminko, prezident není náš!

„Maminko, nebudeme mít ve třídě pana prezidenta, on není náš.“ „To víš, že je náš.“ „Není, pan učitel říkal, že nebyl správně zvolený a není náš.“ „Broučku, je náš, jen… se prostě nelíbí všem a vám jen tím pletou hlavy. Na politiku máte času dost.“

„A když ho zvolili, tak proč není náš?“ „Někomu se prostě ten nový prezident nelíbí.“

„Aha. A proč?“

„Proč? Protože třeba fandili někomu jinému a ten nevyhrál, tak teď jsou naštvaní na toho, co vyhrál. To je jako v hokeji. Někomu fandíš a nevyhraje, tak jsi pak naštvaný na toho, kdo vyhraje. Taky si nebudeš dávat jeho plakát na zeď.“

„A proto není náš?“ „Ale je náš. Jen ve třídě nebudete mít jeho fotku.“

„Aha.“ „A tys ho volila?“

„Nechceš koupit třeba Brumíka? A koupíme rohlíky, jo? Ať máme k večeři.“

„Pan učitel říkal, že…

 „Co? Pojď honem, koupíme i knedlík, jo? Ještě vajíčka.“

Dívala jsem se do bezradné tváře maminky snažící se vysvětlit dítěti, proč se asi pan prezident panu učiteli nelíbí, urputně se snažila najít jiné téma, jen aby to dále nemuseli rozebírat.

Škola. Místo toho, aby se dětem v ní dostalo vysvětlení, co je demokracie a jak fungují demokratické principy a volby, vnucují se jim konkrétní politické názory, případně názory na to, zda bude a proč viset podobizna prezidenta ve třídě. Nejde o obraz a zda viset bude či ne. Ani nejde o to, zda to nařizuje nějaký zákon. Jde o princip. Škola by měla být ve své podstatě vzdělávací institucí ryze apolitickou a žádný pan učitel by neměl vykládat dětem své soukromé postřehy na politickou situaci… Nebo ne?