„To si musíte koupit záclony již hotové,“ povídá prodavačka. „A jak je na tu tyč asi pověsím? Záclonu mám ušitou, chybí mi jen kroužky.“ „No jo, mladá paní, dneska už se prodávají garnýže jen s kolejničkama. Nebo některé garnýže se prodávají včetně těch kroužků, každý výrobce má jiný průměr, víte?“ „Zkuste nějakou galanterii, v Plzni jedna je. Tam u náměstí.“
Fakt se dá dneska koupit všechno? Regály v obchodech jsou přeplněné všelijakým zbožím. Ale zkuste sehnat něco tak obyčejného jako jsou kroužky na záclony. Albert, Tesco, hobbymarkety. Nic. A kamkoli přijdu, všude mi nabízí jen hotové záclony, případně nové garnýže. Co garnýž, to jiný úchytný systém… Najít galanterii v českých městech je podobný oříšek, všude hadráren, módních, svatebních, stylistických a mnoho dalších salónů a butiků s honosnými jmény, ale obyčejnou galanterii, aby pohledal.
V galanterii měli kroužky na záclony, dokonce dva druhy. Ale zase chyběly háčky. „Jo, paní, pro ty musíte do železářství. Jedno železářství je, pokud vim, u Pekla a druhý na Doubravce.“ O.K. Takže zase přes půlku města pro háčky. „No raději tam ty kroužky rovnou našiju, bez těch háčků se obejdu.“ „Taková mladá a umí šít, jo?“ „No moc ne, ale na těch kroužcích není co zkazit, ne?“ „Když myslíte…“
Umět přišít kroužky na záclony mi nepřijde jako kdo ví jaké krejčovské umění, ale holt v dnešní době vůbec vzít do ruky jehlu a nit je zvláštnost. Pamatuji se, jak moje babička uměla šít, pospravit ledacos, látat ponožky. Byla radost na ní koukat při práci. Klapání stroje, vystřihování vzorů, střihání látek… Milovala jsem přehrabování v krabici s nitěmi, špulkami a všelijakými knoflíky, zipy nebo patentkami. Některé patentky byly i několik desítek let staré, hele babi, to je poklad, když je to tak staré, že jo? Malá hlavička byla hned plná představ a příběhů. Na čem ta patentka byla? Kdo jí nosil? Nějaká dáma ze salónu nebo jako ta dáma z obrazu Koh-i-noor...
Kolik dětí tohle dneska asi zažije? Kdo dnes umí šít? To, co dříve uměla každá hospodyňka, dnes umí několik málo švadlen, které si nechávají říkat návrhářky, aby měly vůbec šanci přežít. A nazvat někoho „hospodyňkou“? To rovnou dostanete laptopem některé emancipované po hlavě… "Co děláš? "Šiju záclony." „Cože? Když holt potřebuješ něco extra, na míru, tak si to dej na poptávky, ne? Jako je hodinovej manžel, je i hodinová manželka, šití dělají většinou Vietnamky, přece si nebudeš šít záclony,“ povídá jedna. No jasně! A děti můžou pozorovat při práci Vietnamku, svoje kouzlo to bude mít taky, to mě nenapadlo… :)
