Já jsem samoživitelka, já jsem pravá matka!

„Co vy víte o mateřství, když máte manžela, já musím být dětem vším!“ Zazdila mě paní (jestli se to vůbec dá tak nazvat), co se vrhla mimo pořadník na úřadě do kanceláře s pohledem na můj prstýnek na ruce. S jakou pýchou v hlase vyslovovala ta slova – samoživitelka, matka, mateřství.

„Mám tři děti! Nemám čas tady vysedávat.“ Inu, já mám jedno, ale vyřídit to potřebuji stejně jako paní Samoživitelka. Čím se asi tahle dáma živí, napadlo mě... Úřednice jí vypoklonkovala zpět na chodbu a představení pokračovalo.

„Já jsem samoživitelka. Nikdo mi nepomůže. Všechno musím sama, taky jak bych se na někoho mohla spolehnout, bejválci mě nechali se třema dětma.“ „Já jsem taky samoživitelka, mám dvě děti, a sice mám přítele, ale neplatí na nás,“ vykřikla jiná s červenými drápy na rukou, s dekoltem venku jako kdyby bylo horko k padnutí a pakliže mě zrak nešálil, v požehnaném stavu. Další prima kus, který by stál za fotku... :)

Okamžitě se daly ty dvě do kolportu vykřikujíc heslo, že ony dvě jsou ty pravé matky, které dávají dětem vše, zatímco ty oprstýnkované chudinky si jen na matky hrají a co všechno podnikají proto, aby dosáhly na ten či onen příjem či podporu. O děcka nejevily jakýkoli zájem, většina jich utekla na schodiště nebo do jiného patra, odkud se ozývaly neuvěřitelné skřeky, výkřiky u výtahů přerušované zvuky stěhování s následnými nadávkami o fraccích, kteří si dělají z úřadu tělocvičnu… Veškeré zvuky nechávaly obě dámy zcela klidné.

„Pojď si dát jednu na dvůr, tady je to na dlouho…“ „Člověka votravují se vším možným, a ještě aby tady vyseděl vejce. Snad nás ty můry nepředběhnou, viď, se mi tady fakt nechce kvůli jednomu papíru čekat celej den, na to nemám čas…“