Děti se málo hýbou. Je třeba projekt a dotaci!

Nestačí letmý pohled do školních lavic nebo lépe řečeno tělocvičen. Nestačí informace dětských lékařů, kteří pravidelně děti kontrolují a mluví o nárůstu obezity, cukrovky a dalších nemocí spojených s nadváhou a minimem pohybu. Na to, aby někdo mohl říci, že se děti nehýbou, je nutný projekt. Dvouletý. A hlavně dotace. Třicetimilionová. Až pak…

Až pak se může s klidným srdcem říci, ach ano, dnešní děti se hýbou o poznání méně než např. jejich rodiče a dokonce více sedí u televizních programů a počítačů! No logicky. Barevnou televizi jsme měli sice od mých 7 let, ale nebyly programy. A počítač pořídili mí rodiče, když mi bylo 13. Takže je jasné, že místo vysedávání doma nebo nad knížkami jsme raději vyráželi ven a na hřiště. Také to byla doba, kdy se o nás rodiče nebáli a dokud nezapadlo slunce, nepřišlo jim divné, že prostě nejsme doma. Také to byla doba, kdy jsme mohli běhat, házet a hrát cokoli v čemkoli, co jsme měli zrovna na sobě. Nikdo neřešil, jestli na volejbal jsou takové boty nebo onaké, jestli se půjde k rybníku v takových plavkách nebo makových… Za hřiště se žádný pronájem neplatil a míč měl každý doma.

Jenže dnešní doba je jiná. Děti nelze vypustit jen tak na hřiště, pakliže je u vás nějaké neoplocené. A vůbec nelze dělat věci jen tak. Nutná je instituce, vybavení a tréninkový plán.

Začne to už s těmi nejmenšími – vaničkováním, bazénováním, pohybovými kroužky, batolecím cvičením, tanečky, pokračuje to další institucionalizovanou výchovou – škola bruslení, lyžování, plavání, taneční škola a tak dále a tak dále. Když na kole, tak na cyklostezku. Když na brusle, tak na inline dráhu. Když plavat, tak ne na rybník, jako my, ale jedině do chlórem čistého prostředí. Na všechno patřičné sportovní vybavení – tady máte seznam, kupte dětem to to a to, bez toho toho a toho je vůbec nepouštějte ani k vodě ani do hor, patřičné oblečení k tomu a hlavně záštita nějaké instituce, skupiny, spolku, klubu s trenérem či trenérkou, co mají jméno, s patřičným školením, i školným. Letní soustředění jako bonus i povinnost k tomu. Tak dneska vypadá sport, dětský, amatérský.

A proto tak dneska vypadají děti. Rodiče nemají peníze, aby poplatili hypotéky a složenky, natož kroužky a všechny druhy sportů, ani čas vozit je z tréninku na trénink. Ve škole žádné kroužky zdarma nejsou, kdo nemá lyže, na lyžák nemusí, plavání je nepovinné, při tělocviku se hlavně všichni bojí, aby se nikomu nic nestalo, "raději si sedni tamhle na lavičku", a tělocvičny vybudované z veřejných peněz a dotací nejsou otevřené pro veřejnost, aby je náhodou někdo neponičil.

Jo, tak to se asi nic moc nezmění, ani kdyby ten projekt stál dvacetkrát toli. Dokud se neotevřou veškerá sportoviště vybudovaná z veřejných prostředků lidem a nevyženou děti z multimediálních učeben na hřiště, kurty, bazény, zimní stadiony, do sokoloven, orloven a parků, kam se nasypaly stovky dotací, nic se nezmění. Jenže to by se někomu vlastně muselo chtít něco měnit. A o změnu tady jde až na posledním místě, hlavní je mít projekt a dotaci. Tím se musí začít!