Individualismus. Rovnost příležitostí. Podnikání. Omezení vměšování státu. Pravicová hesla, která slýcháme před volbami. Titíž lidé, kteří taková hesla hlásají, při odchodu z politiky vezmou trafiku ve státní/polostátní firmě či instituci, kde je o ně postaráno s využitím veškerých sociálních jistot. Najednou jde individualismus stranou. Najednou jim nevadí, že jsou na státu přicucnutí a sosají a sosají…
Když si člověk přečte přepisy rozhovorů jednotlivých aktérů, nestačí se divit, kdo všechno se trafikařinou zabývá. Ty pomůžeš mně, já pomůžu tobě, musíme si pomáhat.
Kde jsou hesla o jednotlivci, který není závislý na státu? Kde je ona pomoc jen těm, kteří to doopravdy potřebují? Kde jsou hesla o podnikání a rovnosti příležitostí? Kam se vytratilo omezení vměšování státu? Nejsou náhodou trafikanti závislejší na státu více než lecjaký menšinový občan pobírající dávky? Rozhodně nás stojí trafikanti mnohem více než pobírači dávek…
Tato kauza není smutná kvůli trafikám jako takovým - politika trafik totiž byla, je a bude. V jisté míře funguje po celém světě. Jenže to je to – jen v jisté míře (narážím tím na obsazování postů velvyslanců např. prezidentem USA, protože tam jde spíše o společenskou prestiž než ekonomický prospěch). U nás je smutná svým rozsahem a tím, kolik vysoce postavených lidí do ní bylo zapojených, kolik úsilí bylo vynaloženo na umístění třech politiků a jak moc všem záleželo na tom, aby všechno klaplo, aby se všichni udrželi ještě nějaký čas u zdroje. Ještě smutnější je pohled na politiky, kteří si očividně bez trafiky v běžném životě ani neškrtnou a trafikanství považují za jedinou možnost, jak se živit po konci své politické kariéry… Co by totiž takoví Bc. Ítý&spol. po letech odtržení od reality dělali, že? :)
